„Pane, je to opravdu tvůj záměr, aby tvůj lid žil uprostřed nepříjemností v neustálém vítězství?“ Tuto otázku jsem položil Bohu před dvaceti lety bezprostředně po tom, co jsem se setkal s Ježíšem Kristem jako se svým zachráncem, křtitelem a uzdravovatelem.

Odpovědí Stvořitele na všech stránkách jeho příručky, Bible svaté, je výslovné »ano«.

„Jak je tedy možné, že tak málo lidí žije vítězně?“ Ptal jsem se ho. Odpověděl mi jasně prostřednictvím takových míst v Bibli jako například 1 Kor. 2,14: „Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství,“ Iz 1,5: „Všecka hlava jest neduživá“ a Kol. 2,8: „Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl filozofií” což znamená, dejte si pozor na filozofy, posměvače, na ty kdo říkají: „Co když…“ nebo „Nemyslíš?“ nebo „Platí to také pro pohany, pro mrzouty a zvláště pro ty nudné, suchopárné dispenzionalisty (kteří rozdělují Bibli do přihrádek)?“. Tyto biblické verše mluví důrazně a jasně a poznal jsem, že překážkou vítězného života číslo jedna je paralýza způsobená analyzováním (ochromení dané schematickým rozdělováním). Tato analýza je způsobená vadným počítačem, který se zvedá jako pán na našich ramenech, totiž „zdravým lidským rozumem.“

I když Bůh slovy nejvyšší moudrosti radí: „Pojďte ke mně a naleznete pokoj duším svým“, rozum říká: „V žádném případě, budu jednat sám, i kdyby mě to mělo zničit.“ a to se pak stane.

Bůh říká: „Chval mne uprostřed těžkostí, ručím za to, že tě vysvobodím.“ Lidský rozum říká: „Ne, až uvidím změnu“ a tím se zříká požehnání. Bůh praví: „Všechno, co dýchá, ať mě chválí.“ Rozum říká: „Počkej až si vydechnu,“ a nikdy to neudělá. Bůh říká: „Čti mé Slovo, čiň je a vyprávěj o výsledcích.“ Rozum řekne: „Ale co mám o tom mluvit? a co bys dělal kdyby…?“ „Co když to dopadne tak nebo onak?“

Člověk je jen posluchačem, nikoli činitelem. Zdravý lidský rozum z nás dělá pochybovače s rozdvojenou myslí, jak se o tom píše v Jak. 1,8, schizofrenní lidi, a místo po jistém vítězství sáhne po porážce. Bůh říká: „Zkus mne!“ a rozum se utíká k: „Napřed si to musím nechat projít hlavou a posoudit, zda to odpovídá mé teologii.“

Tento princip zdravého rozumu je jasně vidět ve Skutk. 4,13. Zde byly vůdčí osobnosti náboženského světa zklamány tím, že ani jediné z Božích dětí nemělo doktorát z filozofie. Viděli totiž, jak učedníci slouží charismaticky s průvodními znameními.

A možná i ty, když budeš číst první kapitolu této knihy se zeptáš: „Proč nevyletěl pilot letounu BOAC nad moře a nevypustil přebytečné palivo, aby zachránil život všech cestujících?“

Královské dítě na to odpovídá: „Zeptej se pilota.“ Boží dítě není povoláno k tomu, aby vysvětlovalo, Boží dítě je svědek. Tato kniha je zprávou o nepravděpodobných událostech k nimž dochází, když královské dítě poslechne příkazy Bible a neplazí se před svým intelektem.

Kniha „Žít jako královské dítě” je pro každého, kdo chce mít podíl na překypujícím životě. Ježíš přišel, aby ti ho dal.

Tři dny před vánocemi jsem se vracel letadlem ze služební cesty na Stanici pro kosmický výzkum na Cooperových ostrovech v souostroví Bermudy. Přiletěli jsme k oblasti New York a kroužili jsme nad ní. To nebylo nic neobvyklého. Nad New Yorkem bývá dost rušno a na povolení k přistání se někdy čeká 10 až 15 minut. Toho dne jsme však kroužili již 30 minut, když přišel pilot dozadu a dosti sklesle oznámil: „Máme něco s podvozkem, ale doufám, že závadu během několika minut odstraníme.“

Těch několik minut uplynulo a ještě několik dalších, když pilot přišel znovu za námi a řekl, jak bychom se měli chovat při přistání bez podvozku.

Podle plánu mělo letadlo hned letět dále do Londýna. Věděl jsem, že letadlo natankovalo plnou nádrž pohonných hmot na cestu přes oceán, a že zákon nedovoloval vypouštět pohonné látky nad oblastí New Yorku. Tento druh letadla (tryskové letadlo) se při nouzovém přistávání bez podvozku téměř vždy vznítí. Bylo téměř jisté, že ohnivá bomba v níž jsme byli uvězněni, vybuchne.

Moje první reakce na tuto novinu byla: „Haleluja! Dnes je den vytržení! Pane, učiň to rychle a snadno!“ Jistě by to šlo velmi rychle, o tom nebylo pochyb. Let mohl každou chvíli pro nás všechny zle skončit. Trápil jsem se nad tím? Ani trochu. Ve skutečnosti jsem prožíval předtuchu velké radosti. Čeká mě nová zkušenost. Dávno jsem se již radoval z vítězství nad smrtí a teď se mělo uskutečnit. Chvála Pánu! Duch svatý mě však přerušil. „Hille, jsi sobecký jako vždycky. Co si myslíš o těch pohanech, kteří mě neznají? Co bude s těmi kumpány, kteří se už těší na svoje vánoční lahvinky? Pomysli na situaci, v níž se nacházejí. Jejich poslední den by pro ně nebyl tak slavný.“

„To je mi líto, Pane,“ řekl jsem a začal za ně prosit. „Pane,“ modlil jsem se, „musím vědět, zač se mám modlit. Domnívám se, že potřebuji slovo poznání.“ Když Duch svatý dává slovo poznání, dostáváme od Boha informaci nadpřirozenou cestou. On zná všechny skutečnosti a může nám oznámit ty, které potřebujeme, když se modlíme v duchu a prosíme jej za to. Nemusíme vždy všechno vědět, ale když je to nutné, Duch svatý nám jistě pomůže.

Když jsem se modlil v Duchu a sice v jazycích, kterým můj přirozený rozum nemůže rozumět ani je kontrolovat, bylo mi dáno zřetelné, srozumitelné poznání v podobě obrazu, jasného jako na obrazovce. Viděl jsem rentgenový snímek celého přistávajícího systému – hydraulické zařízení, válce, čerpadla, všechno. Viděl jsem také, co nebylo na podvozku v pořádku. Všechen olej z hydraulického systému vytekl. Kola podvozku se přirozeně nemohla vysunout – nebyl tam prostředek, pomocí něhož by se to mohlo stát.

Jakkoliv zajímavé bylo vidět, co není v pořádku, bylo by přece lepší, kdyby to bylo uvedeno do pořádku. A tak jsem se modlil: „Pane, dej to do pořádku. Prosím, naplň hydrauliku olejem, aby podvozek mohl zase pracovat.“ A když jsem se potom dále modlil v Duchu, viděl jsem, jak nebeská hydraulická kapalina, svatý olej Ducha, protéká celým zařízením. Po jeho naplnění se podvozek vysunul – když jsme byli tři metry nad zemí. Přistání bylo perfektní – na přistávací dráze obklopené požárními vozidly a filmovými kamerami. Všichni zde stáli připraveni na největší požár v historii Kennedyho letiště.

Po přistání letadla přišel kapitán letadla ještě jednou dozadu do kabiny pro cestující, aby k nim promluvil. Byl bílý jako prostěradlo a jeho hlas se chvěl.

„Lidé,“ řekl, „nemám tušení, co se stalo.“ Kdyby se mne byl zeptal, řekl bych mu to, ale neudělal to. Pokoušel se vysvětlit si to sám. Stál tam a nevěřícně kroutil hlavou.

„Naše přístroje ukazovaly, že kapalina z mechanismu vytekla,” řekl, „tedy nebyla žádná možnost dostat kola podvozku ven, zabrzdit, ani řídit směr pohybu letadla po dotyku se zemí.“ Zastavil proud řeči a silně polkl. „Bylo to nemožné, ale kola podvozku vyjela nějakým způsobem právě včas, takže se mi podařilo zastavit stroj dříve, než by narazil do správní budovy.“

Viděl jsem, že jsme zaparkovali před správní budovou, kde jsme neměli co pohledávat. Bylo to však jediné místo, kde nám žádné letadlo nestálo v cestě. Nevznikla žádná škoda, a to vše učinil Ježíš. Potřeboval k tomu jen jednoho prosebníka, který se modlil a chválil. Kdybych neseděl v tom letadle, tak bych neměl příležitost naladit své srdce k chválení Hospodina a k důvěře v něho. A Bůh poctil moji modlitbu zázrakem. Rád bych si přečetl záznam onoho dne v cestovní knize letecké společnosti BOAC.

Stalo se opravdu něco zvláštního. Duch svatý byl tenkrát při práci. Onoho dne jsem si na letišti občas připadal jako vysazen na nějakém ostrově. Další letadlo do Baltimore, v němž jsem si rezervoval místo, nebylo ještě vidět, a já jsem se chtěl dostat domů. Byla vánoční doba a cestovaly milióny lidí. Nebyl zde důvod, proč by moje požadavky měly mít přednost před jinými. Ale Bůh mi právě ukázal, co může učinit, když jsem mu důvěřoval, takže jsem i nyní očekával, těšil se a modlil se: „Pane, když jsi mě mohl vyvést z téměř smrtelného nebezpečí, tak mě jistě také zcela bez potíží můžeš dovést do Baltimore.“

Jsa si jist tím, že Bůh má pro mě něco připraveno, i když jsem nevěděl co a jak, prověřoval jsem si nedbale všechny možnosti. Telefonoval jsem na autobusové linky. Všechno zadáno. Přezkoušel jsem všechny letecké linky. V dohledné době nebylo nic volného.

Nemělo cenu nechat se zapsat na seznamu čekajících, protože tam stály již stovky jmen. Řekl jsem: „Pane udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Vzdávám to.“ Pak jsem čekal na jeho instrukce. Řekl mi, abych šel dolů k východu, kde se nastupuje. Nu nikdy neděláš nic takového. Řekl jsem: „Ano, Pane“ a šel jsem k východu, abych se podíval, co tam Pán pro mě má. Věděl jsem, že mě tam neposílá bezdůvodně.

U východu bylo právě připraveno ke startu letadlo do Washingtonu, s mezipřistáním v Baltimore. Na čekající listině bylo uvedeno mnoho lidí. To jsem věděl. Nebyla zde žádná pozemská možnost dostat se do toho letadla, ale já tam stál a chválil Boha, opravdu radostně chválil za potíže v nichž jsem se nacházel. Jak jsem se tak radoval, slyšel jsem vyvolávat jméno pana XY. Nakonec následovala poslední výzva pro pana XY. Byl čas odletu a on se neukázal.

Muž, který měl službu u dveří, už neměl čas, aby si zjistil a nechal vyvolávat další jméno na listině. Podíval se přímo na mě a zeptal se: „Chcete do Baltimore?“ Řekl jsem: „Ano, Pane.“ On řekl: „Nastupte!“ Já jsem vylezl na palubu, on zavřel dveře, vzlétli jsme.

K událostem onoho dne nemohlo dojít přirozeným způsobem. Byl jsem královským dítětem na palubě téměř havarovaného letadla. Později královským dítětem, které čekalo u východu přeplněného letadla. Královské děti se nemají spokojit pouze obvyklými nebo druhořadými věcmi. Královským dětem je věnována zvláštní péče. Mohou žít jako královské děti – pokud hledí na svého Krále.

Dlouhou jsem nevěděl, co to znamená být královským dítětem. Přesto, že jsem měl křesťanskou matku, uznával jsem jen svou vlastní hlavu, nikoli Boha. Neznal jsem pravdu z Izaiáše 1,5: „Všecka hlava jest neduživá,“ až mi to dokázala moje vlastní hlava, když mi bylo čtyřicetosum let.

Nebylo mi ještě deset let, když jsem četl knihu o elektrické energii. Fascinovala mne a bylo jasné, že moje životní práce se odehraje v této oblasti. Rozhodl jsem se stát se inženýrem a přede mnou se rýsoval jasný cíl, k jehož dosažení jsem začal pracovat.

Především jsem nechtěl být jen obyčejným inženýrem. Chtěl jsem být hlavním inženýrem. Chtěl jsem vydělávat sto dolarů týdně – to byla v té době pohádková suma. Chtěl jsem hodně cestovat, mít rodinu, být úspěšný a přirozeně dokonale šťastný.

Zpočátku šlo všechno lépe, než jsem se nadál. Střední školu jsem ukončil ve čtrnácti letech. Nebyl jsem žádný génius, ale měl jsem naspěch. Věděl jsem co chci, a tak se mi podařilo několik tříd ve škole přeskočit. Nemohl jsem čekat na ty „natvrdlé“ děti, které ještě nevěděly, zda se chtějí stát hasiči, policisty a nebo metaři ulic. Byl jsem rozhodnut provést svůj plán, vydělat milión a být šťasten.

Dosáhl jsem svého prvního cíle: hlavní inženýr ve dvaceti osmi letech. Když mi bylo třicet dva, byl jsem povýšen na náměstka ředitele firmy. V třiceti pěti letech jsem byl technickým ředitelem, obchodním ředitelem a předsedou různých komisí. Měl jsem znamenitý plat – značně vyšší než oněch vysněných sto dolarů týdně. Když přišla válka, vydělávali jsme celé balíky peněz. Byl jsem zcela jasně hvězda – velká, tučná, prázdná, ubohá hvězda. Nikdo mi neřekl, že by mě mohl úspěch zabít. Neřekli mi, že vedoucí pracovníci mívají první infarkt v dvaapadesáti. Nikdo mi neřekl, že když se staneš náměstkem ředitele firmy, měl bys do podniku přijmout také psychiatra, protože první nervové zhroucení už na tebe číhá za rohem. Nikdo mi neřekl, že když se staneš náměstkem ředitele, ztratíš všechny přátele, protože každý se bude snažit vypíchnout tě z místa a pošpinit tvoji pověst. A když se staneš ředitelem – vrcholem totemu – budeš izolovaný, nedotknutelný. Nikomu nemůžeš důvěřovat. Všichni usilují o tvé místo. Bojíš se a tvůj pohanský život je zcela bezvýznamný. Můj život byl takový.

Jednoho dne jsem seděl ve své kanceláři s plyšovými křesly a přemýšlel jsem o tom, jak je můj život zbytečný. V hloubi duše mi něco říkalo: „Musí existovat něco lepšího“ a já jsem věděl, že „to lepší“ nespočívá ve větším úspěchu. Úspěch byl pro kočku.

Jako mladý inženýr jsem jistou dobu pracoval pro jeden britský koncern a můj šéf byl anglickým šlechticem. Měl jsem v práci úspěch, jezdil jsem vozem značky Rolls Royce, cestoval tryskovými letadly s vysoce postavenými lidmi. Všichni byli jako já nemocní, ubozí, prázdní, frustrovaní. Tak jako já jeli někam nebo odněkud.

Byl jsem už navyklý pravidelnému pití, kterým jsem se marně snažil zahánět prázdnotu úspěchu a otupělost, jež je údělem člověka žijícího jen pro svůj vlastní požitek. Neměl jsem v životě žádný skutečný cíl. Můj krásný domov a moje rodina, moje úspěšná firma a vysoké postavení? Bezcenné. Že jsem byl členem různých grémií ředitelů, vyskytoval jsem se na všech důležitých setkáních a byl jsem členem golfových, jachtařských klubů, klubů bridže a šachů? Stejně tak bezcenné.

V hloubce mé bytosti, kde jsem skutečně žil, nebyla kancelář s plyšovými křesly, ani snobský klub, žádný pocit vlastní důstojnosti a hodnoty. Byla tam ubohá chudinská čtvrť s jedním obyvatelem – špinavou, prázdnou mrtvolou v čtyřicetipěti opotřebovanou.

Nezbývalo mi nic jiného, než si svou smrt nechat úředně potvrdit. Chtěl jsem se zabít sám, pak by mě pohřbili a tím by to skončilo. Toho dne jsem vzal takové množství jedu, že by stačilo usmrtit všechny lidi v sousedství, nasypal ho do vysoké sklenice, smísil s destilátem, zředil trochu vodou a vypil.

Kdykoliv jsem se v životě o něco pokusil, ve všem jsem měl úspěch, jen při sebevraždě jsem postupoval hloupě. Musela to být voda, která mi obrátila žaludek. Jed jsem vyvrátil.

O několik dní, možná o několik týdnů později, přesně už nevím, protože všechno bylo zahaleno v červeném oblaku alkoholu, jsem přišel domů asi ve 4 hodiny ráno ve své obvyklé páteční náladě – měl jsem v sobě půl litru. Byl jsem svým životem k smrti znuděn a můj první pokus o sebevraždu jsem zpackal. Rozhodl jsem se proto skončit svůj život pomalejším a méně dramatickým způsobem. Chtěl jsem se pokud možno bezbolestně upít k smrti. Neměl jsem rád bolesti, a při tom jsem podobný velké, otevřené ráně. V této velkopáteční noci roku 1951 jsem byl tak těžce raněn, že jsem křičel: „Bože, pomoz mi!“

A On to učinil.

Byl jsem vysvobozen z opilství pomocí „Anonymních alkoholiků“, ale větším problémem bylo mé já. Při našich setkáních jsem tam dlouho pozoroval jednoho muže, který na rozdíl ode mě projevoval obdivuhodnou veselost.

Tak jsem zaklepal na domovní dveře Eda, v jednu hodinu v noci, dva roky poté co jsem se s ním poprvé setkal. Když mi otevřel, řekl jsem: „Ede, ať už je to cokoliv co máš, chtěl bych to dostat také.“ Konečně jsem si sám přiznal, že on má onu realitu života, kterou potřebuji. Přítel Ed řekl: „Pojď dál,“ a začal mi vysvětlovat. Už několikrát předtím jsme si spolu četli z Písma, ale této noci byl osobní a řekl, že může mluvit uvolněně, protože vyznal své hříchy a krev Ježíše jej očistila. V minulosti jsem vždy nerad slyšel o krvi Pána Ježíše, a když mi někdo mluvil o hříchu, obracel se mi žaludek a pokoušel se odkrýt tu strašnou pavučinami opředenou nečistotu v mém nitru.

Oné noci jsem byl tak zoufalý, že jsem pozorně naslouchal. A Ed mi poukázal na verš z Janova evangelia, kde Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda i život. A chceš-li poznat nebeského Otce, můžeš jej poznat jen skrze mne – jinak ne.“

Dříve jsem vždy míval oproti tomuto verši výhrady a otázky: „Ale co hinduisté, buddhisté a jiní…“ Ale oné noci jako by mne Bůh přerušil. Řekl: „Nemysli na ně. Co je s tebou?“ Ed se mě zeptal: „Tak jak je to? Chceš Ježíše – nebo ne – podle jeho podmínek – bez vytáček a výmluv?“ Byl jsem na tom tak bídně, že jsem řekl ano. Pokud se pamatuji, modlil jsem se asi následovně: „Pane Ježíši, jestli jsi skutečně zde, a můj přítel Ed zřejmě myslí, že jsi zde, tak se mi staň právě teď skutečným!“ Nebylo to velkolepé pozvání, ale stačilo. Měl jsem pocit, jakoby mně On otevřel, vešel do mě a zapnul spojení, které vyvolalo dokonalý pokoj a odstranilo bláto 48 let staré. Dal mi vědět, že moje minulost je smazána a moje hříchy jsou ode mne vzdálené jako východ od západu, že On je pohřbil do moře zapomenutí. A tam v nebi už takové moře nebude. Tak se stalo, že všechny mé hříchy, všechno to bahno, které mně hrozilo na věky pohltit, zmizely. Bylo mi odpuštěno.

Vyrůstal jsem na venkově a se svým bratrem jsem často podnikal průzkumné výpravy. Byla tam bažina. Každý nás varoval, abychom se k ní nepřibližovali. Bylo v ní zvláštní bahno, které nekladlo tělu odpor, ale mělo tendenci stahovat ke dnu. Když někdo spadl do bažiny a neměl nikoho, kdo by mu pomohl, velmi rychle zmizel, rychlostí asi jeden palec za minutu.

Protože bažina byla „tabu“, bylo pro mého bratra a mě přirozeně věcí cti, tuto co nejpřesněji prozkoumat. Jednou jsme skákali kolem bažiny tak dlouho, až jsem sklouzl do bahna a začal klesat dolů. Protože jsem byl vysoký asi 40 palců, znamenalo to, že mě bahno během 40 minut zatopí a udusí. Zbyl by po mně jen malý dolík na povrchu tuhého černého „lepidla“.

Měl jsem strach ze smrti, byl jsem však příliš vyděšen, než abych mohl křičet. Nedávno mě Pán přinutil, abych si připomenul všechna náboženství, filosofie a kulty, jimiž jsem se ve dnech svého pohanství zabýval, a ukázal mi, co by mi poskytly, když jsem podobně jako v dětství klesal do mazlavého černého bahna, představujícího hřích v mém životě.

Konfucius řekl: „Mladý muži, od takových míst je lépe být vzdálen.“ A když mi dal tento výborný pokyn, šel dál svou cestou a nechal mě klesat dolů.

Buddha řekl: „Vezmi si z toho ponaučení, hochu.“ A já jsem klesal hlouběji. Byl jsem dříve budhistou a věděl jsem, že tyto špatné životní příhody jsou pro mé poučení, abych měl v příštím převtělení snazší cestu.

Mohamed mě spatřil a řekl: „Je to Alláhova vůle“ a já jsem klesal dál.

Křesťanská věda pravila: „Je to jen omyl tvého myšlení. Vlastně vůbec nejsi v těžkostech, jen nesprávně myslíš.“ Velmi jsem se zabýval křesťanskou vědou, ale správné myšlení mě nevyléčilo z alkoholismu. Zase jsem zapadl o něco hlouběji, a mnoho centimetrů mi už nezbývalo.

Hindové mi řekli: „Hodně štěstí v příštím převtělení. Tentokrát je to špatné, když přicházíš jako blecha. Příště bys měl přijít jako moucha.“ Černé bahno mě stahovalo hlouběji.

Přívrženec evoluce mi řekl: „Všechno, co potřebuješ, je více času. Čas vše hojí, chlapče.“ Ale já jsem na tom byl každou minutu hůř.

Jóga mi řekla: „Přenes svůj problém do nadsmyslové oblasti.“ Zkoušel jsem to. Seděl jsem a cvičil se v kontemplaci tak dlouho, až se mi to omrzelo a přál jsem si, aby z mého pupku vyrostla sedmikráska a zpestřila tak tu monotónní záležitost. Teď však se můj pupek ztrácel v bahně. Nikdy bych ho už neviděl.

Unitáři mi řekli: „Potřebuješ více skutků lásky.“ Ale jak uskutečňovat lásku v takovém bahně?

Věštec mi řekl: „Zeptej se zvěrokruhu. Hvězdy ti dají odpověď.“ Hvězdy však v ten den nesvítily ,a tak jsem klesal hlouběji.

Darwin mi řekl: „Nejschopnější přežije. Jsi-li způsobilý, přežiješ.“ Toho jsem se obával. Klesl jsem o kousek hlouběji a tak prokázal svou neschopnost ke všemu, kromě pohřbení za živa.

Aristoteles se usmíval a řekl: „Hochu, poznej sám sebe.“ V tom byla potíž. Znal jsem se a byl jsem na cestě ke dnu.

Platon řekl: „Pravda je odpovědí. Hledej jen pravdu.“ Nemluvil však o dosažitelné pravdě a živé pravdě. Pravda v jeho pojetí pro mne znamenala zánik v nicotě.

Zarathustra řekl: „Používej síly své vůle.“ Svoji vůli jsem už spotřeboval a nepomohlo to. Byl jsem skoro u konce.

Jeden psychiatr mi řekl: „Odlož pocit viny. Potřebuješ si vyjít ven a trochu víc hřešit.“ Byl jsem však tak spoután, že jsem už nemohl někam jít a něco dělat.

Zkoušel jsem také Spiritual Frontiers (hranice duchovna) – New Thought (nová myšlenka) – morální výzbroj Edgara Cayce a všechno možné, ale nic nepomohlo. Klesal jsem hlouběji a hlouběji, až jsem byl téměř docela ztracen.

Zkusil jsem to se všemi náboženstvími a filozofiemi. Každá z nich kladla jiné požadavky, ale všechny byly stejně bezcenné, protože mě nechaly ve stavu bídné, prázdné, fádní, pusté, unuděné, páchnoucí mrtvoly bez zájmu.

Potom však přišel Ježíš a řekl: „Já jsem ta cesta, jediná cesta. Podej mi teď svou ruku.“

Už jsem přestal argumentovat: „A co bude s ostatními?“ Podal jsem mu jednoduše svou ruku a on mi podal svou. Vytáhl mě z toho blátivého černého bahna, postavil mé nohy na pevnou skálu a umyl bláto.

Tehdy, když jsem jako malý chlapec málem zahynul v bažině, nevytáhl mě Ježíš osobně, poskytl však v poslední minutě, kdy jsem zadržoval dech, protože jsem viděl, že mé další nadechnutí by bylo poslední, dva cizinci, kteří šli lesem, aby mě vytáhli do bezpečí. Nikdy jsem se nedověděl jejich jména, nikdy předtím ani potom jsem je nespatřil. Nebyl bych však překvapen, kdyby ti dva muži, kteří mě vytáhli, byli dva andělé, vyslaní vysvobodit Bohem vyvoleného. Moje matka byla křesťanka, která mě odevzdala Pánu Ježíši ještě než jsem se narodil. Toho dne, kdy jsem se s ním osobně setkal, když mě vytáhl z černého bláta hříchu a očistil, jsem už nebyl malým chlapcem, který se svým bratrem zkoumal bažinu. Byl jsem dospělým mužem, který se pustil do největšího dobrodružství všech dob: »Žít jako královské dítě«.

Když jsem oné noci v Edově pokoji povstal po modlitbě ze svých kolen, byl jsem novým stvořením v Kristu Ježíši. Jasně jsem to cítil. Náhle byla pryč všechna nenávist, úzkost, hořkost a vina. V okamžiku, kdy jsem to nejvíc potřeboval, uskutečnila se slova z 2. Kor. 5,17-18: „Protož, jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest. To pak jest z Boha.“

Když jsem objevil, jak je to jednoduché, řekl jsem si: „To snad nemůže být všechno. Copak nemusím něco udělat?“ Ed se usmál. „Ano, je s tím spojeno víc věcí, to souhlasí,“ řekl. „Ale toto je začátek. Začneš napřed s prvními věcmi.“ A pak mi citoval jedno místo z Písma: „Kteříž pak koli přijali jej, těm dal právo syny Božími býti.“ a potom řekl: „Hille, zatím jsi ještě nemluvně, ale přijal jsi jej, tedy máš nyní moc stát se jeho dítětem. Porosteš. Bůh na Tobě začne pracovat.“ Když to řekl, opět se pousmál, jako by věděl ještě víc.

Ed měl pravdu. Můj život se začal měnit. Místo trýzně a trápení, na něž jsem byl tak dlouhou dobu zvyklý, přišel najednou do srdce pokoj. I kdyby pro mě Ježíš už nic jiného neudělal, bylo by to dosti nádherné a úžasné. Bylo to něco velikého vědět, že nebudu muset ustavičně hledat pěšinky a způsoby, jak se dostat do Boží milosti a udržet se v ní. Nemusel jsem hromadit zásluhy a snažit se tak vyrovnat špatné věci, cítit tíži viny. Věděl jsem, že Ježíšova krev mě učinila bělejším než sníh.

Můj přítel Ed mi řekl, že bych měl vyhledat místní sbor, který by mi pomohl v dalším růstu, a kde bych měl veřejně vyznat svoji víru v Ježíše.

Byl jsem k tomu ochoten, chtěl jsem však znát i důvod a zeptal jsem se: „Proč to mám udělat? Jakou to může přinést změnu?“ Ed pokrčil rameny: „To nevím, ale Bůh to doporučuje a shledal jsem to velmi užitečným.“ Šel jsem s ním tedy do jednoho malého baptistického sboru. A když kazatel vyzval ty, kdož chtějí veřejně vyznat svoji víru v Pána Ježíše, aby přišli kupředu, šel jsem a učinil tak. Hned potom jsem byl v tamním bazénu pokřtěn. Ani jsem o tom mnoho nepřemýšlel. Bible říká, že novozákonní křesťané se křtili ponořením (od slova baptizo), a když to činili oni, bylo to pro mne také dobré. Mimoto jsem v Bibli četl, že i Pán Ježíš byl pokřtěn v Jordánu Janem. Viděl jsem tedy, že je to velice dobré, když jej chci následovat. Když jsem vyšel z vody, byl jsem zklamán. Necítil jsem nic než mokro. Myslel jsem, že jsem udělal něco bláznivého, když jsem se takto ponížil v malé, staré baptistické kapli. Očekával jsem radostné plesání, ale nic takového se nestalo, alespoň tehdy ne. Ed řekl, že pocity se dostaví později. Tak tomu u mě také bylo a je až doposud.

Bibli jsem dříve považoval jen za součást svého vzdělávání. Listoval jsem v ní a k četbě jsem se musel vždy nutit, protože mě nudila. Nemohl jsem pochopit, že by to měla být největší kniha na světě. Po svém osobním setkání s Ježíšem v Edově příbytku jsem hned druhý den ráno sáhl po Bibli. Sotva jsem přečetl jeden nebo dva verše, tázal jsem se sám sebe, kdo to vložil nové stránky do mé Bible. Člověče, byla úplně nová, jiná. Její četba mě už nenudila, naopak. Byla pro mě nesmírně vzrušující, poutavá a osobní, jako by každá řádka byla napsána právě pro mě. Nakonec jsem pochopil. Bible nebyla nově napsána, ale já byl nově napsán, nově narozen, znovuzrozen z Ducha Božího. Ježíš žil ve mně.

Jak to řekl Ed, byl jsem nemluvnětem s možností stát se dítětem. Zatím jsem byl v kojeneckém stadiu. Ani my neodkládáme nemluvňata, nýbrž je čistíme, krmíme a vychováváme. A tak se mě ujali starší křesťané a já jsem začínal růst, jak mi Bůh dával pokrm. Staré se stále více měnilo v nové. Začínal jsem poznávat, že to všechno bylo z Boha. On sám to tak také říká.

Na počátku mého křesťanského života mi připadalo, že si mohu všechno dovolit. Bůh mi ponechal široký prostor. Pak se však dostavil proces omezování, kdy se pro mě věci tohoto světa stávaly méně přitažlivé. Nerozhodl jsem se vzdát se jich, ony se postupně vzdávaly mě. Pokud se pamatuji, byl jsem spoután pokerem. Ať jsem zkoušel cokoliv, nemohl jsem se toho návyku zbavit. Konečně jsem přestal bojovat, a řekl jsem: „Pane, jestliže ti skutečně cele patřím, pak je tento návyk tvoje věc, nikoliv moje.“

Neprosil jsem Pána o to, aby mi pomáhal vyhrávat, ale pozval jsem jej, aby šel se mnou a účastnil se hry. „Pane, jsi-li rád u pokeru, pak je to tvé výsadní právo, protože když u karetního stolku sedím já, jsi přítomen i ty. Pokud se ti to tak líbí, dobře. Zapomenu na všechno ostatní okolo.“ Jinými slovy, přestal jsem bojovat se svým návykem a přenechal to Bohu.

Asi za dva týdny jsem se vypravil s několika muži na rybářský výlet. Hráli jsme tehdy hodně poker. Pokaždé jsem vyhrál. Nemohl jsem prohrát. Ať jsem dělal cokoliv, vždycky jsem shrábl výhru. Jindy bych se radoval. Čím větší kupa peněz byla přede mnou, tím jsem se cítil bídněji. Věděl jsem, že muži, kteří se mnou hráli, si nemohli dovolit prohrávat. Bral jsem jim peníze, které potřebovali na zaplacení nájemného, potravin a zubaře. Ovšem když se hraje, nelze mít podobné ohledy. Patří to ke hře.

Když víkend uplynul, bylo mi tak zle při pomyšlení, co jsem těm lidem způsobil, že jsem řekl: „Pane, už nikdy nechci hrát poker.“ Touha po hraní mě opustila. Nemusel jsem se ničeho vzdávat. Nemusel jsem už bojovat. Bylo to pryč. Poker jsem hrál potom ještě jednou, když jsem byl se skupinou pohanů na obchodní cestě v Minneapolis. Ani jeden z nich neslyšel do té doby evangelium nebo křesťanské svědectví.

Neměl jsem v plánu podniknout tuto cestu, pokud mi Pán nedal přímý pokyn. Zdálo se, že mi říká: „Kdo mě bude zastupovat, když nepůjdeš?“ „Dobře, Pane,“ řekl jsem mu, „když to vidíš takto, chci jít.“ Když mě pak ti muži zvali, abych si s nimi zahrál poker, chtěl jsem se omluvit. Pán mi však pravil: „Co myslíš, proč jsem tě poslal na tuto cestu? Co je to s tebou? Jsi příliš dobrý, než aby ses nechal vidět u pokeru?“

„Pane,” odpověděl jsem, „myslím, že tohle je už za námi. Ty přece nemáš rád tu hru, souhlasí?“ „Hille, přemýšlej přece. Jak se tito lidé o mně dovědí, když s nimi nebudeš hrát? Oni o mně slyší vždycky negativně – při klení! Kdo o mně bude správně s úctou mluvit, abych je mohl táhnout k sobě?“

Porozuměl jsem, poděkoval Pánu, že ke mně promluvil a posadil jsem se ke hře. Už si ani nevzpomínám, zda jsem vyhrál nebo prohrál. Moje myšlenky se nezabývaly kartami, nýbrž tím, co se dělo v srdcích oněch mužů. Jeden z nich byl židovským milionářem a patřil k mým dávným obchodním známým. Onoho dne jsem měl šanci vyslovit krátké svědectví. Tehdy mi to připadalo téměř bezvýznamné. Tento milionář se však zanedlouho po návratu z obchodní cesty zastřelil. Nikdy by neuslyšel o Bohu, kdybych byl neseděl vedle něho při té hře. a kdo ví, zda v posledních vteřinách, kdy byl ještě při vědomí, nenalezl cestu k živému Bohu a nebyl zachráněn. Bůh ví, co dělá, a řídí vše k dobrému, když mu důvěřujeme.

Na počátku svého křesťanského života jsem začal číst Bibli jako „příručku Stvořitele“. Byl jsem člověk s přírodovědeckým vzděláním a měl jsem zájem na dosažení maximálních výsledků. Poznal jsem, že Bůh, Stvořitel, výrobce, mluví v Bibli ke svému stvoření, k člověku a vysvětluje mu jak má používat všeho, co on pro něj stvořil. Řekl jsem: „Pane, chci vyzkoušet každý princip, na který mě v této knize upozorníš. Chci dělat vše podle tvého návodu. Co tedy mám udělat nejprve?“

Nepochyboval jsem vůbec o tom, že Bůh slyšel, neboť jsem téměř bezprostředně narazil na největší problém, který může potkat Skota – dávání desátek. Bůh řekl: „Prvotiny patří mně.“ Myslel jsem: „Pane, ani já nedostanu první desátek. Víš přece, že z platu se strhávají daně.“ Domníval jsem se, že bude rozumné dát Bohu desátek až z čisté mzdy. To bude určitě ode mě velkorysé a Bůh to uzná. On třeba ani neví, kolik jsem vydělal. Neznal jsem to místo v Písmu, kde stojí, že on ví všechno. Po celou tu dobu hleděl do mého nitra a viděl moji vypočítavost.

Když jsem tak odevzdával desátky asi deset měsíců, Bůh mi ukázal, že mu nedůvěřuji. Jednu ruku jsem pro jistotu měl na peněžence a druhou u Ježíše, a to bylo velmi problematické.

Jednou ráno jsem se chtěl modlit, nemohl jsem však dostat spojení. Viděl jsem stále jen samé dolary, jak poletují ve vzduchu. Když už jsem to nemohl vydržet, bylo mi to nepříjemné, neboť na peníze jsem byl velmi citlivý, jako by mi Bůh říkal: „Z koho si děláš blázny? Komu se posmíváš? Mně jistě ne. A sobě?“

Velmi jsem byl potěšen, když jsem uslyšel jeho hlas, vydechnul jsem si zhluboka a řekl: „Pane, od nynějška budeš dostávat první desátek z celého platu, beze všech srážek. Nerozumím sice, proč to tak chceš, ale chci ti důvěřovat.”

Byl jsem spokojen a myslel jsem, že tím je věc vyřízená. Bůh byl také uspokojen, či ne? Ne, zdálo se, že záležitost není ještě uzavřena. „A co s částkou peněz, kterou jsi mi během deseti měsíců zadržel?“

Můj hlas začal mutovat a ohryzek mi v krku začal skákat nahoru a dolů: „Pane, to je však hrozně moc peněz!“ Neřekl ne, ale také nic víc. Nechal to prostě na mně. Stále jsem se musel tázat sám sebe: „Co s tím? Co jen s tím udělat?“ Konečně jsem Bohu navrhl: „Já ty peníze teď nemám, ale až je dostanu, tak ti je dám.“ Tím byla záležitost uzavřena. Bůh mě vzal za slovo. Byl spokojen a já také. Uskutečnění rozhodnutí bylo po tomto předsevzetí vedlejší.

Za několik týdnů jsem neočekávaně dostal dobropis na dvojnásobnou sumu než byla částka, kterou jsem dlužil Bohu. Polovina pro mě, polovina pro něho. Jako by mi chtěl dát vědět, že on není lakomý jako já. Začínal jsem prožívat pravdu slov Malachiáše 3,10: „Sneste všechny desátky do mé obilnice… a vyzkoušejte mě nyní, praví Hospodin zástupů. Nezotvírám-li vám průduchů nebeských, a nevyliji na vás tolik požehnání, že ho ani nestačíte přijímat.“

Peníze, které dostáváš, jsou skutečně platem za část života, kterou jsi věnoval svému zaměstnavateli. Když je přijmeš a podržíš pro sebe, je to znamení, že jsi svůj život ještě zcela nevydal Ježíši. Čeho se vzdáš na zemi je zaznamenáno i na nebi a umožní Bohu aby vylil požehnání tak veliké, že nebudeš mít ani dost místa, abys mohl všechno přijmout.

Když Bůh říká: „Vyzkoušej si, zda mluvím pravdu,“ zve nás nikoliv k oběti, ale k poslušnosti, aby nám mohl převelice požehnat. Občas mi někdo řekne: „Když mluvíš o desátcích, pokoušíš se stavět nás pod zákon.“ Také jsem tak dříve smýšlel. Když mi kazatel řekl: „Když odevzdáš desátky, bude celý tvůj život požehnaný,“ myslel jsem si, „Aha, žebráš jen o peníze.“ Nezamýšlel jsem dávat desátky ze svého příjmu.

Nyní však vím, že Bůh chce, abychom dávali desátky, kvůli našemu vlastnímu užitku. Požehnanější, užitečnější a šťastnější je dávat než přijímat. Jakmile jsme se stali znovuzrozenými dětmi Krále, které podle toho také žijí, je zákon našim služebníkem.

Bůh ustanovil odevzdání prvotin také proto, aby nás osvobodil od závislosti na nás samých. To je to nejlepší, co se mohlo stát Skotovi, jakým jsem byl já. Ve starém životě jsem chodil dvakrát za rok do kostela, ať už jsem to potřeboval nebo ne – na Štědrý večer a Velikonoční neděli. Když jsem položil dolar na talíř, cítil jsem kořeny té upoutanosti na peníze až v žaludku. Dříve jsem nepřiznával pravdivě svůj příjem kvůli vysokému výměru daní. Dnes mám na daňovém úřadu každoročně znamenitou příležitost mluvit s lidmi o Ježíši. Táží se mě a mají právo o něm slyšet. Končívám vždy otázkou: „Příteli, už jste někdy pomýšlel na to přijmout Ježíše jako svého Spasitele?“

Jakým ulehčením pro mě bylo, když jsem otevřel peněženku a řekl: „Pane, všechno patří tobě. Jaký díl mám s tvým souhlasem komu dát?“ Všechno je Jeho. Já jsem potrubí, správce. Mně samotnému nenáleží ani haléř. Pán mi ponechává část, kterou potřebuji. Má přání a potřeby se stále více přibližují těm jeho. Všechno leží v rukách Ježíše, mého Mistra a Pána.

Před několika lety jsem na jednom školení obchodníků ve Wheaton College slyšel R. G. Le Tourneau. Řekl nám, že by byl doslova zasypán penězi, pokud by 90 % svých příjmů neodevzdal dál. Řekl jsem mu: „Rád bych byl tímto způsobem zasypán. Jsem Skot a mám skotskou výchovu. A když to účinkovalo u něj, bude to fungovat i u mě.“ Dnes mi stačí osm nebo sedm desetin mého příjmu a vyjdu s nimi daleko lépe než dříve, když jsem neodevzdával ani jeden desátek.

Když jsem začal plnit Boží vůli, telefonoval mi jednoho večera nějaký muž a řekl: „Mohl bych se u vás zastavit a poradit vám, jak můžete uspořit více peněz?“ Řekl jsem: „Ne, nemám zájem.“ „Chcete tím říci, že byste nechtěl uspořit žádné peníze?“

Řekl jsem: „Který Skot by nechtěl? Ale já nemám žádnou hypotéku.“

Myslel, že nevím, co je to hypotéka, když opsal svoji otázku: „Jak velký dluh máte na domě?“ „Věděl jsem hned, jak to myslíte,“ řekl jsem, „protože od té doby, co jsem začal vydělávat, oženil jsem se a koupil dům, měl jsem hypotéku. Ale teď už žádnou nemám. Opravdu u nikoho nejsem zadlužen.“ Nechtěl tomu věřit a řekl mi, že pouze jeden z tisíce majitelů domů nemá žádné dluhy. Řekl jsem: „Když to říkáte, věřím vám. Je to váš obor. Jsem náhodou jeden z tisíce.“ „Jak si to vysvětlujete?“ řekl.

Zeptal se a měl právo na odpověď. „Jsem rád, že jste mi položil tuto otázku,“ řekl jsem. „Začal jsem žít podle Božích pokynů, žít pro Boha a jeho mít na prvním místě. Začal jsem odevzdávat desátky a nyní nemám na domě žádné dluhy.“ „Ó,“ řekl a zavěsil. Bylo mi ho líto.

Královské děti mohou mnoho dávat, protože mnoho dostávají, když žijí Božím způsobem. Budeš-li v takovém postavení před Bohem, že můžeš zakoušet jeho dobrotu, nemusíš se spokojit s druhořadými věcmi. Můžeš žít jako královské dítě, když se budeš řídit „příručkou Stvořitele“.

Než jsem se stal křesťanem, trpěl jsem stále bolestmi, které pocházely od rozložené meziobratlové ploténky. Rentgenové snímky ukázaly, že ploténka se rozpadla úplně na prach. Obratle se třely o sebe a svíraly nervy. Nohy jsem měl necitelné a brněly mi.

Lékař mi řekl, že bez operace mi nohy do dvou let ochrnou. Toužil jsem po úlevě od těchto trýznivých bolestí, ale pro operaci jsem se nemohl stále rozhodnout.

V 16 kapitole Markova evangelia, verš 17 a 18, jsem se setkal s Božím zaslíbením: „Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení… Ve jménu mém budou vzkládat ruce na nemocné a uzdraví je…“ Protože jsem byl novopečeným křesťanem, byl jsem příliš „hloupý“ a o těchto slovech jsem nepochyboval.

Radil jsem se s nábožensky založenými lidmi v Baltimore o Boží uzdravující moci. Chtěl jsem najít někoho, kdo by na mě vložil ruce, abych byl zdráv, právě tak jak praví Bible.

Každý mě však odmítl. Říkali mi: „Hille, přece víš, že to přestalo, když učedníci vymřeli. Bůh nic takového nečiní. Dnes máme lékaře a medicínu.“ „Chceš mi snad říci, že s Petrem skončila Boží moc?“ Tázal jsem se.

Tvrdili mi to, ale moje Bible to neříkala. Četl jsem v ní, že Ježíš je tentýž včera, dnes a až na věky. Nestálo tam, že Ježíš uzdravoval před téměř 2000 lety a pak jej to omrzelo, nebo, že odešel na odpočinek právě teď, když ho potřebuji.

Tak jsem s tím šel k Pánu a modlil se: „Pane, jestliže je to ještě pravda, pak mi ukaž svou cestu, prosím. A pokud to už neplatí, tak z Písma vymaž každou informaci o uzdravování, nebo mi pošli z nebe telegram, že to už není pravda. Ty jsi to řekl a já tomu věřím – ale kde to je?“

Zanedlouho potom přivedl Bůh do Baltimore evangelistu, který měl dar uzdravování. Stál jsem v jeho velkém stanu v řadě těch, kteří chtěli být uzdraveni. Položil ruce na moji hlavu a řekl: „Buď zdráv ve jménu Ježíše Krista,“ a já jsem okamžitě dostal novou páteř. Nyní jsem měl důvod věřit všemu o uzdravování tak, jak je o tom psáno v příručce Stvořitele – nikoli proto, že jsem měl živý důkaz na své páteři, úplně novou třetí meziobratlovou ploténku. Ten evangelista se jmenoval Oral Roberts.

Když jsem se uzdraven vrátil do svého sboru, teologie našeho kazatele byla poněkud popletená, protože se mi předtím zaručoval, že takové věci se dnes už nedějí. Pocit v mých zádech však byl velmi příjemný. Nebýt mých desátků, kterých nechtěli oželet, byli by mě vyloučili ze sboru.

Bolesti v zádech se víc neopakovaly. Po několika letech mi Pán poskytl potvrzení této skutečnosti i skrze lékaře. Nebyl jsem nemocen, ani jsem neměl důvod vyhledávat lékaře, ale Pán trval na tom, abych se nechal prohlédnout. Vědom si toho, že poslouchat je lépe než obětovat, a že generál uděluje vojákovi rozkaz, řekl jsem: „Ano, Pane!“ a objednal jsem se u lékaře. Lékař se mnou probral obvyklé otázky z dotazníku a konečně se zeptal: „Byl jste někdy vážně nemocen?“ „Ano, měl jsem rozpadlou meziobratlovou ploténku.“ „Kdo byl vaším lékařem? Kdo stanovil diagnosu?“ Uvedl jsem mu jméno a on řekl: „Ano, ten ještě praktikuje v Baltimore City. Operoval vás?“ „Ne.” „Kdo tedy?“ „Ježíš.“

Lékař se na mě podíval, jakoby dobře neslyšel. „Ježíš byl mým chirurgem,“ řekl jsem. Lékař odložil své listiny a pero: „Vyprávějte mi o tom.“ Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo tolik toužil něco slyšet o Ježíši, jako tento lékař. Když jsem skončil své vyprávění, řekl: „To je nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšel! Později bych o tom rád slyšel víc.“ Vrátili jsme se k otázkám v dotazníku.

„Trpěl jste někdy nějakou chronickou nemocí?“ „Ano, byl jsem alkoholikem.“ „Vypravujte mi o tom.“

Člověče! S jakým zájmem naslouchal! Když jsem skončil, řekl: „To je něco obdivuhodného, ještě nikdy jsem nic podobného neslyšel.“ Tu jsem pochopil, že jsem zde byl na Boží příkaz, nikoli proto, že bych potřeboval lékařskou pomoc, nýbrž abych mu vyprávěl o Ježíši. Po chvíli mě lékař požádal, abych mu o uzdravení ploténky řekl ještě další podrobnosti. „Nechal jste si po uzdravení rentgenovat páteř?“ „Ne, pane doktore.“ Vysvětlil jsem dále, že mám zdraví, snímky nepotřebuji a peníze na rentgen jsem si nevzal s sebou.

Řekl: „Víte, rád bych viděl, jak ta věc dnes vypadá. Bude to na účet nemocenské pojišťovny.“ „Chcete tím říci, že vláda USA zaplatí snímky, které budou důkazem Ježíšovy moci? To rád půjdu, když mi strýček Sam chce pomoci potvrdit velikost Ježíše.“

Dal mi doporučení do rentgenové laboratoře na vyšetření rozpadlé nebo poškozené ploténky ve střední části páteře.

Šel jsem tedy. Položili mne pod kameru, udělali tři obvyklé snímky z různých úhlů a řekli, abych počkal. Po vyvolání snímků se laborantka vrátila a vyzvala mě, abych šel ještě jednou pod přístroj. Udělali opět tři snímky. „Počkejte ještě.“ To se opakovalo čtyřikrát. Udělali mi dvanáct snímků, ale nezjistili žádnou poškozenou ploténku. Bůh nečiní nic polovičatě, uzdravil mě úplně. Marek 16,17-18 platí dodnes.

Začal jsem číst s rostoucím zájmem Bibli. Poznal jsem, že autor této knihy vždy ví, o čem mluví. Jednoho dne mě zastavila slova z 1 kapitoly Skutků apoštolských: „A shromáždiv je, přikázal jim, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterémž jste ode mne slyšeli.“

Jaké to bylo zaslíbení? Písmo to hned vysvětluje: „Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým, zanedlouho po těchto dnech.“

Být pokřtěn Duchem svatým? Co to znamená? Dosud jsem o tom v baptistickém sboru nic neslyšel, ale věděl jsem, že mám vztah k Duchu svatému, protože v 1 Kor. 12,3 je psáno: „Žádný nemůže říci, že Ježíš je Pán, jedině v Duchu svatém.“ Přiznal jsem se k Ježíši veřejně jako k svému Pánu a dal jsem se pokřtít ponořením ve vodě. Ale co znamená být pokřtěn Duchem svatým? Baptistická církev k tomu neměla zřejmě co říci. Když jsem se ptal Eda, odpověděl mi: „Nikdy jsem o tom neslyšel.“ Odsunul jsem tedy tuto myšlenku do svého podvědomí a nechal ji tam nějakou dobu uzrávat. Byl jsem přesvědčen, že při svých záměrech a cílech mám na onom světě rezervované místo, které jednou zaujmu. Ježíš za mě zaplatil celý dluh, protože mi řekl „ano“, nikdy mě už neopustí. On ještě neztratil nikoho, kdo mu byl Otcem položen do rukou – s výjimkou jednoho, který byl zatracen – tedy mne nemohl už ztratit. Tím jsem si byl jist. Měl jsem vždy dojem, že mám druhým lidem vyprávět o Ježíši, abych je mohl vést s sebou, až půjdu do nebe. Zkoušel jsem to, ale neuměl jsem to. Když jsem měl před někým mluvit, můj jazyk byl jak ochrnutý.

V jednom baptistickém sboru jsem se dal zapsat do semináře o vydávání svědectví. Nepomohlo mi to však, a po několikeré mechanické účasti jsem zahodil skripta do koše. Řekl jsem: „Pane, musí přece existovat lepší způsob, jak vydávat svědectví, než popisuje baptistický program o šesti bodech pro osobní evangelizaci od dveří ke dveřím.” Vždy, když jsem u někoho zazvonil, modlil jsem se, aby raději nebyl doma. Bylo to získávání duší v opačném smyslu. Míval jsem při tom hrozný strach. Ti, kteří mi v takových smutných nedělních odpoledních otvírali, měli mizernou náladu, divně se na mě podívali a řekli: „No, co chcete?“ Nasadil jsem svůj nejlepší nedělní úsměv a s maximálním nadšením jsem řekl: „Jsem Harold Hill z baptistické církve.“ S údivem (no tohle) se na mě podívali a řekli: „Jděte pryč, nepotřebujeme vás. Zmizte!“ Byl jsem sám sobě stejně jako jim protivný, omlouval jsem se, že jsem obtěžoval, svěsil jsem hlavu a odešel. Ve sboru jsem pak oznámil: „Zkoušel jsem to, ale nemá to cenu. Nemám sílu k svědectví.“

Když jsem chtěl od bratří vysvětlení ke Skutkům 1, 8, kde Ježíš zaslíbil, že obdržíme moc Ducha svatého, který sestoupí na nás, ujišťovali mě, že dnes je křesťanům dána jen určitá míra Ducha. Co jsem přijal onoho večera v Edově příbytku, když jsem byl zachráněn, mělo být všechno co jsem měl dostat. Pak odcházeli potřásajíce hlavami nad mojí hloupostí a ptali se, proč jsem tak žhavý na něco z Božího Slova, co oni zatím celý život přehlíželi. Moje zvědavost však vřela už dost dlouho a protože mé pokusy vydat svědectví vždy bídně ztroskotaly, doslova jsem se pohroužil do Písma stejně jako tehdy, když mi říkali, že ve dvacátém století už Bůh neuzdravuje.

Četl jsem si v Bibli o tomto křtu, který mi měl dát sílu ke svědectví a také jsem se za něj modlil. A tak brzy to, co někde hluboko v podvědomí tiše vřelo, vyrazilo na povrch v plné síle.

O tomto křtu moje církev nikdy neslyšela, nebo myslela, že není, nebo že pro dnešek už neplatí. Já jsem však věděl, že jej potřebuji, abych mohl být svědkem.

Položil jsem svoji Bibli na lůžko, klekl jsem si u ní a řekl: „Pane, když tato místa už dnes neplatí, pošli mi z nebe telegram. Řekni mi, že je mám vytrhnout a já to učiním. Ale do té doby zůstanou v Bibli a já chci vypátrat, jak působí, protože bych rád obdržel moc, která by mi umožnila být tvým svědkem, vím že ty to chceš také.”

Po modlitbě jsem si vzpomněl, že ve shromáždění Orala Robertse, kde jsem byl uzdraven, bylo jmenováno místo Koinonia Foundation. Bylo to hlavní sídlo C. F. O. v Pikesville ve státě Maryland, nedaleko mého bydliště. Domníval jsem se, že tam pojedu jen ze zvědavosti, ale byl to skutečně Duch Páně, který mě vedl.

Většina bratří byla toho dne služebně venku. Posloužil mi ale mladý muž jménem Jim, který měl dost času.

Řekl jsem mu, že velmi toužím po moci, která mě učinila Ježíšovým svědkem. Vyprávěl jsem mu, jak jsem byl vytažen ze světa tmy, ze světa špičkových průmyslových manažerů, kde jsme se všichni upíjeli k smrti pokud nás nepoložil dříve infarkt nebo nervové zhroucení. Setkal jsem se s Ježíšem, a tak jsem měl odpověď pro své kolegy. Toužil jsem po tom, abych jim mohl tuto zkušenost sdělit. Ale jednoduše jsem nemohl. Můj jazyk byl ochromen a nedovedl jsem svobodně mluvit o Ježíši. Už ve škole jsem měl problém se slovním projevem. Dostával jsem špatné známky. i když jsem znal odpovědi, nemohl jsem je ze sebe vypravit.

A tak Jim svědčil onoho dne o moci Ducha svatého a vydával svědectví o lásce Boží. Seděli jsme venku na dvoře v Koinonii a Jim mi vysvětloval význam veršů, které jsem četl v Novém zákoně.

Sbor v Efezu měl málo moci. Pavel tam přišel, aby zjistil proč. Ptal se: „Zdali jste přijali Ducha svatého uvěřivše?“ Odpověděli mu, že o tom nikdy neslyšeli. Tu na ně Pavel vkládal ruce a oni obdrželi Ducha svatého. Věděl jsem, že Jim mluví právě o tom co jsem potřeboval, neboť Duch svatý ve mně mi jeho svědectví potvrzoval.

Když mi vysvětlil všechny verše z Písma svatého řekl: „Chtěl byste, abych se za vás modlil, abyste tento křest v Duchu svatém od Ježíše obdržel? Jste čekatelem na tento křest?“ Odpověděl jsem: „Jsem čekatelem na vše, co mi Ježíš může dát.“ A pak mi položil ještě jednu otázku: „Chcete všechno co má Bůh pro vás připraveno, i s jeho podmínkami?“

Odpověděl jsem: „Jistě.“ Obešel moji židli, položil ruce na moji hlavu a modlil se jednoduchou modlitbu. „Pokřti Harolda svým Duchem, Pane. Převezmi ty jeho život. Učiň ho svým svědkem. Vezmi cele jeho záležitost do svých rukou. A Pane, jestliže si není jist tím, že chce, abys to učinil, učiň to i přesto. Nyní ti děkuji, Pane, za to, že křtíš mého bratra ve svém svatém Duchu a vyzbrojíš ho všemi dary, které potřebuje, aby ti mohl sloužit, amen.“

Zatímco byly jeho ruce ještě na mé hlavě, začal se modlit v jiné řeči. Nevěděl jsem, co to bylo, ale angličtina to nebyla. Pocházel z Lumbertonu v Severní Karolíně a dle mého úsudku neznal mnoho cizích řečí, ale tato řeč, ať už byla jakákoliv, zněla nádherně.

Tím byla věc skončena. Čekal jsem, že se něco stane – že mnou bude procházet nějaká síla ve vlnách, že uslyším zvuk zvonu, andělskou hudbu, nebo že na mé hlavě bude oheň, ale nic takového se nestalo – jenom jsem prožíval celkový pocit svobody a pokoj, větší než jsem doposud poznal.

Řekl jsem Jimovi: „Necítím se o mnoho jinak.“ „Okamžik,“ řekl, „byl jste zachráněn, protože jste něco cítil? Nebo proto, že jste uvěřil Božímu slovu? Právě tak je tomu s každým darem Božím: Přijmete ho skrze víru, jdete a jednáte tak, jako byste ho měl a pak zjistíte, že ho máte.“

Vzal jsem jej za slovo a řekl jsem: „Děkuji ti, Ježíši, že jsi mě pokřtil Duchem svatým.“

Jim mi poradil, abych šel domů, četl Bibli a chválil Boha. „Nepřestaňte ho chválit,“ řekl. Celou cestu domů jsem prožíval zvláštní pocit radosti z toho, co ještě přijde. Šel jsem spát a prožil jsem něco velikého. Nechci zabíhat do podrobností, abys nečekal na podobnou zkušenost. Bůh tě obleče na tvou míru.

Když jsem procitl, myslel jsem, že se mi něco zdálo. Pak jsem poznal, že to nebyl sen, protože ve Skutcích apoštolských to skutečně bylo. Sestoupila na mě moc. Přelévala se přes mě jako nesmírné vlny elektrické energie, jako vlny nebeské síly. Přesně tak to bylo. Můj jazyk se rozvázal. Začal jsem chválit Ježíše. Mohl jsem říci: „Velebím tě Ježíši! Děkuji ti za záchranu. Děkuji ti, Ježíši, za věčný život. Děkuji ti, Ježíši, za tebe samého. Haleluja!“

Současně jsem mohl také říci ještě něco jiného. Poprvé jsem při modlitbě vyznal, že nemám lásku k lidem a prosil jsem Ježíše, aby mi dal poznat svoji lásku a aby ji dal proudit skrze mě. Když jsem onoho rána vstal a prožíval na sobě Boží moc, cítil jsem i jeho lásku – lásku ke každému. Byla to láska, která protékala mým srdcem. Miloval jsem každého na koho jsem jen mohl vzpomenout, tou pravou láskou od samotného Boha. Ten den jsem se sotva dotýkal země. Moc a láska byly tak intenzivní, že jsem prosil: „Pane, můžeš trochu ubrat, ne příliš, ale právě jen tolik, abych mohl zůstat na této zemi a poznat co mám konat?“ Věděl jsem, že jsem obdržel křest Duchem svatým a napjatě jsem čekal zda síla kterou jsem obdržel bude skutečně působit, až budu svědčit.

Po několika dnech mě Bůh poslal k nejhoršímu pohanovi, jakého jsem kdy poznal. Znal jsem ho již mnoho let a věděl jsem, že začne zuřit vždy, když se někdo zmíní o Ježíši. Toho dne se na mě podíval a řekl: „Ty jsi jiný.“ Odpověděl jsem: „Ano?“ Věděl jsem, že určitě jsem jiný, ale nevěděl jsem, že rozdíl je patrný již na mém zevnějšku.

„Hej,“ řekl, „co se s tebou stalo?“

Duch ve mně řekl: „Vyprávěj mu o Ježíši.“

Starý nepřítel mi mektal do ucha: „Ano, jen mu vyprávěj a on ti dá hned do nosu.“

Myslel jsem, že to opravdu udělá, ale byl jsem Duchem svatým zplnomocněn k tomu, abych mu vyprávěl o Ježíši. Začal jsem jednoduchými slovy a vyprávěl přesně, co se se mnou stalo. Stál přede mnou, sál to do sebe a jeho oči se stále víc zvětšovaly. Doslova strnul mocí Boží. Po pěti nebo deseti minutách rozhovoru řekl: „Co musím učinit, abych byl spasen?“ To mi vyrazilo dech.

Byl zachráněn. Jmenuje se Blair Reed. Vzdal se svého povolání a odešel do Severní Karoliny, kde vedl asi 15 let domov pro alkoholiky, který byl domem modlitby. Je horlivým učedníkem Ježíše Krista a přivedl k Pánu tisíce lidí. Blair byl zachráněn, když mne moc Ducha svatého učinila svědkem.

Dokud jsem se nesetkal s Ježíšem jako se svým křtitelem v Duchu svatém, nedávalo mé svědectví Pánu možnost, aby mohl zasáhnout a připravit srdce lidí, jimž jsem měl o něm svědčit. Není divu, že jsem měl kolosální neúspěch, když jsem se ve vlastní síle snažil někoho získat pro Pána. Jednoho za druhým jsem jen odrazoval. Po křtu v Duchu svatém jsem však poznal, že sám nemohu nikoho zachránit, že záchrana je dílem Ježíšovým, a že otevře dveře tam, kde mě chce použít jako svědka.

Naučil jsem se čekat na otázku, otevření dveří. Pak jsem poznal, že mi dal i sílu. Dostal jsem místo i z Písma: „Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte opatrní jako hadi a prostí jako holubice.“ Brzy jsem zjistil, že to funguje, pokud jsem se jeho záměr nesnažil provést sám, ale v závislosti na Pánu.

Jedné noci jsem letěl na zámořskou obchodní cestu do Anglie. V letadle seděli vedle mě manželé, společensky unavení po vypití osmi nebo deseti skleniček. Seděl jsem a čekal na otázku a čas ubíhal. Byla jedna hodina, dvě hodiny a v pět hodin ráno jsme měli přistát v Londýně. Asi ve tři ráno se mě ta paní zeptala: „Vy nepijete ani nekouříte? Či snad přece?“ Odpověděl jsem, že ne. Na vysvětlování, proč nekouřím zbývalo málo času, a tak jsem začal vyprávět o Ježíši.

„Ráda bych znala Ježíše jako vy,“ řekla. „Můžete ho poznat právě teď,“ řekl jsem. Tu prošel kolem nás číšník a málem na nás vylil podnos plný nápojů. To narušilo náš rozhovor. „Zde k tomu opravdu není čas, ale až přijdu do hotelu, budu jej prosit, aby převzal můj život.”

Náhodou jsme byli ubytováni ve stejném hotelu, a když jsem ji příští den uviděl, zářila slávou.

Jednoho dne mě navštívil svědek Jehovův. Vystrojen Duchem svatým, přivítal jsem jej a pozval dál. Přirozeně jsem s ním nechtěl mít nic společného. Můj lidský rozum byl vůči němu plný nedůvěry. Duch Boží však řekl: „Pozvi ho dál. Což nemám moc jej zachránit?“

Řekl jsem: „Myslím, že ano Pane. Vždyť jsi zachránil i mě.”

Skutečně jsem neuvažoval o tom, že svědkové Jehovovi jsou čekatelé na spasení. Podle mě byla tato skupina mimo přijatelné meze. „Pojďte dál, jsem rád, že vás vidím,“ řekl jsem. Ježíš byl rád, že ho vidí, já ne. Vešel a posadil se. „Jste jeden z mnohých, kdo v poslední době zaklepali na mé dveře,“ řekl jsem. „Ano, věříme, že je už málo času. Snažíme se zachraňovat lidi,“ řekl.

„Co to máte v ruce, Bibli?“ tázal jsem se. „Ne, to je příručka našeho vyznání.“ „Dobře, můžete mi ji půjčit?“

Byl zřejmě velmi potěšen, že mě to zajímá. Vedl mě Pán, já sám bych tak nikdy nejednal. Podle svého rozumu bych s ním co nejdříve skoncoval. Ale Pán mi připomínal, že když mohl vytáhnout z bláta tohoto světa mě, může to učinit i s tímto člověkem.

Prolistoval jsem tu knížku a dočetl jsem se v ní, že Ježíš Kristus byl dobrý prorok a učitel, zemřel jako každý jiný člověk a je mrtev. To bylo základem jeho učení. Neměl živého Spasitele. Otázal jsem se ho: „Kde prožijete věčnost?“ „Pravděpodobně v pekle,“ odpověděl.

„Proč se tedy tak namáháte, aby se tam s vámi dostali i druzí?“

O tom ještě opravdu nikdy nepřemýšlel. Já také ne. Náš rozhovor vedl Duch svatý. „Kolik lidí z vaší skupiny přijde do nebe?“ ptal jsem se. „Jen 144 000, a tento počet je již naplněn.“ Viděl jsem, že mu věc není jasná. Využil jsem proto této výhody a zeptal se jej: „Proč mě tedy chcete vláčet s sebou tam, kam jdete sám?“ „Naučili nás to tak.“

Jako další jsem v jeho knize četl kapitolu o uzdravování. Stálo tam černé na bílém, že Bůh kdysi uzdravoval nadpřirozeným způsobem. Ale nyní, když máme lékaře a medicínu už to nečiní. Řekl jsem: „Zde je napsáno, že Bůh už neuzdravuje.“ „Ano, to souhlasí.“

„Byl obsah této knihy pečlivě kontrolován odpovědnými osobami?“ „Velmi pečlivě. Vše se zakládá na pravdě,“ ujišťoval mě.

„Pak byste měli vašeho sazeče vyhodit, protože vytiskl v této knize lži. Stojí tam, že Ježíš neuzdravuje, že je mrtvým prorokem. Ale já vím, že žije, protože mě uzdravil.“

Můj host zbledl. Teď mě musel buď nazvat lhářem nebo přiznat, že jeho denominace se mýlí. Udělal velkou chybu.

Řekl: „Opravdu? Vyprávějte mi o tom!“

A já mu vyprávěl, že jsem jednoduše četl v Bibli, že Bůh uzdravuje, uvěřil tomu, postavil se do řady těch, kteří chtěli být uzdraveni ve stanu Orala Robertse v Baltimore v roce 1954, a jak byla má úplně narušená meziobratlová ploténka okamžitě uzdravena.

Nové rentgenové snímky neukazovaly žádné příznaky poškozené ploténky. Byl viditelně otřesen. Nevěděl co má říci. Nemohl mě nazvat bláznem, protože jsem byl zřejmě uzdraven. A nemohl říci, že jeho příručka lže.

Řekl tedy: „Chci vám něco říci. Jsem v této věci nováčkem. Rád bych, aby jste si promluvil s některými staršími členy naší církve. Byl byste ochoten je navštívit?“ „Kdy půjdeme?“ zeptal jsem se.

To ho málem porazilo. Příští neděli jsem tam šel. Když začali bludně vyučovat, přestal jsem poslouchat a začal jsem se v Duchu modlit. Když nasloucháš lži, tak přijmeš ducha lži a jsi podveden. Protože jsem byl křesťanem naplněným Duchem, mohl jsem naslouchání vypnout a naladit naplno na Ježíše. On způsobil, že slova bludného učení šla docela mimo mě, takže jsem nebyl podveden. Po skončení se mě ten mladý muž otázal: „Líbilo se vám to?“ „Vážím si vašeho zájmu, že jste mě chtěl vzít s sebou, ale mimochodem, půjdete se mnou dnes do shromáždění?“ Nemohl odříci, když jsem šel já s ním. A tak uslyšel toho večera kázání v moci Ducha. Moje svědectví už slyšel, a jak říká Zjevení 12,11: „Skrze krev Beránka a skrze slovo svědectví našeho zvítězili jsme nad nepřítelem.“ Tento člověk Jehovův byl spasen. Je pro Boha nějaká věc příliš těžká? Nikdy! Žijeme-li jako královské děti a necháme si od něho dát potřebnou výstroj k práci.

Když jsem poznal, že křest v Duchu svatém mi opravdu dal novou sílu ke svědectví, oznámil mi jednoho večera můj kazatel, že má pro mě jedno proroctví. Dal mi na vědomí, že Bůh otevře pro mé svědectví široké možnosti, které si ani neumím představit.

Souhlasil jsem s tím, ale neměl jsem ani ponětí, jak se to stane. Kdybych se i pokusil představit si to, určitě bych „střelil“ vedle.

Půda pro mé svědectví byla již dlouho připravována. Začátkem šedesátých let začala americká organizace pro výzkum vesmíru NASA pracovat na realizaci prezidentova příkazu o přistání člověka na měsíci. Na tomto programu se začalo pracovat v Goddardově centru pro kosmické lety v Greenbeltu ve státě Maryland, nedaleko mého bydliště. Od začátku jsem se zúčastnil na přípravných pracích jako zaměstnanec společnosti, která byla na projektu smluvně zainteresována. Po celá léta jsem během prací na sondách řady Mercury a Gemini navštěvoval výzkumnou stanici na Bermudách, kde jsem působil ve funkci poradce. Můj poznámkový sešit byl brzo plný mnoha zajímavých údajů, které jsem často použil při svých přednáškách na vysokých školách a univerzitách na oblíbené téma: „Věda, filozofie, evoluce a Bible.“

Jedna z událostí, kterou jsem často vypravoval souvisela s průzkumem možností přistání člověka na měsíci. Specialisté kosmického výzkumu sledovali konstelaci slunce, měsíce a planet a vypočítali, jaká bude poloha za 100 a 1000 let a jaká byla v minulosti.

Mimoto zkoumali dráhy malých planet a meteorů, aby byl správně načasován okamžik vypuštění družice a vyloučeny srážky s nebeskými tělesy.

Když byl program počítače spuštěn a stimulováno měření konstelace nebeských těles staletí dopředu i dozadu, počítač se po určité době zastavil. Červená vlaječka ohlašovala, že není něco v pořádku. Buď byla chybná informace vstupující do počítače, nebo se výsledky odchylovaly od norem. Technici obsluhující počítač zjistili, že počítač je v pořádku. „Pracuje perfektně, z čeho soudíte, že je něco v nepořádku?“ ptali se.

„Počítač ukazuje, že v minulosti chybí jeden den,” tvrdili programátoři. Ještě jednou všechno překontrolovali a pak kroutili hlavami. Nenašli žádnou odpověď ani logické vysvětlení. Všichni byli zaraženi a nevěděli si rady.

Tu jeden mladý zbožný člen týmu řekl: „Když jsem chodil do nedělní školy, mluvili tam o dnu, ve kterém se zastavilo sluncem.“ Sklidil posměch, protože mu nikdo nevěřil. Ale když už všechno zkusili a nic nepomáhalo, pozvali jej, aby jim vysvětlil o čem mluvil. Přinesl Bibli a otevřel knihu Jozue, kde byl Jozue vyzván Hospodinem, aby bojoval proti králům Amorejským. Pro toho, kdo má jen špetku zdravého lidského rozumu tam stálo naprosto směšné tvrzení. Totiž Hospodin řekl Jozuovi: „Neboj se, neboť jsem je dal do tvých rukou. Ani jeden z nich před tebou neobstojí.“ Bible dále říká, že Hospodin porazil ve velké bitvě Jozuovy nepřátele, kteří se dali před Izraelem na útěk. Hospodin metal z nebe velké kameny, takže kamenným krupobitím zahynulo více nepřátel než jich pobilo Jozuovo vojsko. Někteří nepřátelé však zůstali na živu a Jozue se modlil, aby se zastavilo slunce i měsíc, dokud by msta nad nepřáteli nebyla dokonána. Slunce se zastavilo a měsíc zůstal stát skoro jeden celý den. „Tady je váš chybějící den,“ řekl věřící výzkumník. „Ještě si to znovu projděte.”

Překontrolovali počítače a šli do minulosti až k době, kdy Jozue porazil amorejského krále a zjistili, že vysvětlení skoro souhlasí. Doba, která uplynula ve dni Jozue, obnášela 23 hodin, 20 minut, tedy nikoliv celý den. Byl zde ještě nevysvětlitelný rozdíl 40 minut. Když si pozorněji přečetli příslušné místo v Bibli, zjistili, že Bible neříká, že slunce se zastavilo na celý den, nýbrž že se zastavilo skoro na jeden celý den. Byli tedy ještě v rozpacích. 40 minut má velký význam, násobí-li se tento čas mnohokrát v oběžných drahách. Tu si ten zbožný kolega vzpomněl ještě na jedno místo v Bibli, kde se mluví o tom, že slunce šlo nazpět. Ostatní spolupracovníci si řekli, že ten člověk nemá všech pět pohromadě, ale nezbývala jim jiná možnost. Tak si přečetli ve 2 Král. 20 o tom, jak se král Ezechiáš roznemohl až k smrti a jak ho navštívil prorok Izaiáš a oznámil mu, že nezemře, ale že ho Bůh uzdraví a po třech dnech, že vstoupí do chrámu. Dále mu Bůh slíbil patnáct let života. To byla tak dobrá zpráva, že Ezechiáš tomu nemohl uvěřit. Prosil o znamení na důkaz platnosti Hospodinova slova. Izaiáš se ho zeptal: „Chceš, aby stín postoupil o deset stupňů dopředu?“ „Ne,“ řekl Ezechiáš, „to je pro slunce příliš snadné. Dopředu jde stále. Ale co kdyby se stín vrátil o deset stupňů dozadu? To by bylo něco nového, pak bych uvěřil.“ A tak Izaiáš volal k Hospodinu a on to učinil. Deset stupňů je přesně 40 minut. 23 hodin 20 minut prokázaných ve dni Jozue a 40 minut ve dni Ezechiáše dává celkem 24 hodin – chybějící den.

Často jsem o těchto poznatcích přednášel. Uváděl jsem jako příklad, jak věda dokazuje, že protismyslná tvrzení v Bibli jsou pravdivá. Jednoho dne to vzbudilo pozornost ženy jménem Mary Kathrin Bryan, která měla vyhlášenou rubriku v novinách Spencer v Indianě. Z neznámého pramene získala kopii mých poznámek o chybějícím dnu, které někdo pravděpodobně pořídil z magnetofonového pásku nebo z poznámek při přednášce.

Původ originálu nikdo nezná, ale to není důležité. Byla to však pečlivá reprodukce, která vzbudila zvědavost paní Bryanové, takže ji zveřejnila.

Předtím jsem její noviny neznal, ale brzy jsem je poznal. Různé tiskové agentury příběh převzaly, takže byl zveřejněn na stovkách míst. Moje poštovní schránka nestačila pojmout dopisy lidí, kteří chtěli vědět víc o chybějícím dnu. Dopisy přicházely a stále ještě přicházejí téměř ze všech zemí světa. Nebylo možné, abych každému jednotlivci odpovídal osobně. Připravil jsem tedy zkrácený dopis, který vysvětloval, že chybějící den lze prokázat v písemnostech starých civilizací. Zájemce o další podrobnosti jsem odkázal na knihu s názvem Jozuův dlouhý den, kterou napsal v roce 1890 prof. dr. Totten z univerzity v Yale. K dopisu jsem připojil krátké svědectví o tom, jaký byl můj život před setkáním s Ježíšem a po něm. Povzbudil jsem své dopisující partnery, aby to s Pánem Ježíšem zkusili. Přiložil jsem ještě posudek Tottenovy knihy a traktát „Zastavilo se slunce?“ Od mnohých lidí jsem už nedostal odpověď. Někteří mi psali a nebo telefonovali, že jsem lhář, a tak jsem měl příležitost odpouštět. Velké množství lidí mi dalo vědět, že byli zachránění, když jim Duch svatý ukázal skrze Slovo Boží pravdu. Haleluja! Tak se naplnilo proroctví mého kazatele. Bůh otevřel dveře pro své svědectví způsobem, jaký jsem si nikdy nepředstavoval.

Za nějaký čas mi telefonovala sekretářka jednoho pohanského časopisu ze středního západu a tázala se, jak Bůh může činit takové věci. Když jsem jí odpověděl svědectvím o živém Spasiteli, praštila sluchátkem. Později mi někdo poslal výstřižek z novin, pro které pracovala. Údajně jsem přiznal, že celá věc je podvod. Krátce nato začaly četné náboženské časopisy včetně několika křesťanských časopisů otiskovat falešná odvolání. Při tom se ztotožňovaly s původním článkem, který na obranu otiskly. Ani jeden z nich si však jejich pravdivost neověřoval.

Původní zpráva tedy byla správná a odvolání falešné. Obrácení čtenářů jako výsledek působení Ducha svatého skrze původní novinový článek, dopisy a traktáty dokazují, že Slovo Boží je pravdivé. Podle ovoce poznáte! Bůh zachraňuje lidi jen pravdou.

Celkový sled událostí mi ukázal, že i křesťané jsou ochotni uvěřit lži místo pravdě a padnout do satanovy léčky. Ale Slovo Boží je pravda, kdežto všichni lidé jsou lháři.

Pravdivost autentičnosti biblické události „chybějící den“ nemůže být zmenšena ani mojí neschopností poskytnout dokumentaci k této události. Podstata je v tom, že to řekl Bůh, já tomu věřím a to je rozhodující. Ale i kdybych se rozhodl nevěřit tomu, stále platí, že to řekl Bůh – a to je rozhodující.

Je pochopitelné, že pro NASA bylo tvrdým soustem odpovídat na záplavu dopisů, které k tématu dostávalo. Mnozí tazatelé mi posílali opisy. V jednom dopise mi NASA upíralo jakoukoliv znalost věci. Jiný dopis udával moji adresu kvůli dalším informacím a opět jiný přiznával moje spojení s jejich programem. Musí být velmi obtížné pokoušet se zalíbit všem náboženským, politickým, vědeckým a národnostním skupinám. Modlete se za ně!

Když se na mne valily žaloby „lhář“, „podvod“, „podvodník“, málem jsem začal sebe bránit a vymkl se tak Bohu trochu z ruky. Konečně do této nepříjemné situace, ve které jsem se nemohl bránit a ospravedlňovat, mě přivedl on. Jednou nebo dvakrát jsem byl v pokušení, abych se litoval.

Jak si mohli dovolit pochybovat o mé pravdivosti, čestnosti a nedotknutelnosti! Pak mi Pán řekl: „Hille, ty si děláš starost o dobrou pověst?“ „Odpusť, Pane,“ řekl jsem. „Bez tebe Pane, jsem úplný podvodník, ne jen částečný, ale v sázce je tvá pověst,“ pokračoval jsem.

Na to mi odpověděl: „A nebylo tomu vždy tak? A tak ses do toho dostal i ty, když jsi mým svědkem. Musíš říct pravdu. Jsi závislý na mém svatém Duchu jako na jediné síle ve vesmíru, která může člověka převést a zachránit.“

Spoléhám proto cele na Boha, který dosvědčuje, že vše, co je v Písmu svatém psáno je pravda. Královské děti jsou zpravodajové, nikoliv diskutéři. Haleluja! A královské děti mohou žít jako královské děti, pokud volí Boží cestu a pevně na ní stojí.

Bůh vždy poctí slovo našeho svědectví ovocem. A jaké je ovoce křesťana? Křesťanská nemluvňata. A my máme plnou moc říci, jak to je.

Jedno z prvních míst Písma, na které mě Bůh upozornil, když jsem začal žít jako královské dítě, bylo 1 Tes 5,16-18: „Vždycky se radujte. Bez přestání se modlete. Ze všeho díky čiňte, nebo taková jest vůle Boží v Kristu Ježíši při nás.“

Je-li naším přáním stát vždycky v centru Boží vůle, nemůžeme se přestat radovat, modlit se, díky činit a chválit Boha. Když jsem na toto místo Písma narazil, znělo dobře – a ne možně. Dokud jsem se nezačal stále radovat a za všechno děkovat, poznával jsem, že se nemohu bez přestání modlit. Modlil jsem se snad dvě vteřiny, a už se mé myšlenky začaly toulat. Myslel jsem na jiné věci. Když jsem zkoušel své myšlenky usměrnit, usnul jsem. Řekl jsem si: „Dobře, však se mohu modlit zítra ráno místo večer.“

Ale ráno jsem zase zaspal. Jakkoliv jsem to zkoušel, bez přestání jsem se modlit nemohl. Stýskal jsem si na to Pánu: „Pane, musí tady být něco, co není na povrchu vidět. Říkáš, že se mám bez přestání modlit a já to také chci, ale jednoduše nemohu. Musí existovat ještě jiná dimenze modlitby, mně dosud neznámá. Pane, můžeš mi ukázat, jak se bez přestání modlit, abych mohl být poslušen tvému Slovu?“ Než jsem stačil říct amen, modlil jsem se najednou novým způsobem, jak je psáno v Mar. 16,17: „…jazyky novými mluviti budou.“ Slova ze mě plynula sama. Nemusel jsem vůbec přemýšlet, co říci, nebo za co se modlit, protože jsem se modlil v řeči, kterou jsem se nikdy neučil. a bylo tak snadné se modlit. Šlo to samo. i když jsem nevěděl za co se modlím, věděl jsem, že je to v pořádku, neboť jsem cítil, že jsem Bohu blízko, vědom si jeho lásky a moci v obecenství s ním. Modlil jsem se bez přestání snad půl hodiny a byla to v mém životě nejdelší a nejúčinnější modlitba.

Ježíš řekl: „Chval mě dál. Nepřestávej a já sám chci držet řetěz modlitby, který sahá hluboko do tebe, hluboko do chrámu Ducha svatého.“

Dostál jsem svému slovu. Stále skrze mě proudily proudy živé vody. Vždy chválím a velebím Ježíše, jsem s ním spojen modlitbou Ducha, která pokračuje v každé době. Přimlouvá se dokonalým způsobem, když vůbec nevím, za co bych se měl modlit. Duch svatý se modlí ve mně.

Tento způsob modlitby převyšuje můj rozum a ouvej! Přivádí satana k zuřivosti, protože tohoto drátu se nemůže dotknout. Ani ty to nemůžeš svým intelektem pokazit. Je to Bůh Duch svatý, který z tvého lidského ducha vysílá přímou modlitbu k Bohu, k trůnu milosti. Už nemusíš říkat: „Je-li to tvá vůle,“ protože každá modlitba v jazycích, každá modlitba v Duchu je automaticky v centru Boží vůle.

Než jsem se začal modlit v Duchu, byl jedním z mých navyklých hříchů velmi ostrý jazyk. Při mé převaze nad ostatními lidmi jsem dovedl lidem znamenitě zatopit. Bylo mi jedno, kde jsem byl, vždy jsem měl proti někomu něco ošklivého. Čím to bylo ošklivější, s tím větším zalíbením jsem o tom vyprávěl.

Bezpochyby jsem měl nejhroznější jazyk ze všech křesťanů. Byl podlý, vytrénoval jsem ho k tomu ještě když jsem byl nevěřící. Dělalo mi potěšení trhat lidi na kusy. Nikdy jsem neklel, protože jsem měl křesťanskou matku, která mě učila, že jenom hloupí lidé berou Boží jméno nadarmo. „Jednoho dne bys ho chtěl doopravdy volat, ale když promarníš jeho čas zbytečným voláním, může si pak Bůh myslet, že žertuješ i když to bude smrtelně vážné.“ Tehdy mi bylo asi pět let, ale nikdy jsem na matčina slova nezapomněl.

Brousil jsem si jazyk v sarkasmech. Dovedl jsem během vteřiny vystihnout slabou stránku člověka a tak jej ranit, že nevěděl čí je a zůstal stát beznadějně a bez pomoci se svěšenou hlavou. Když jsem se obrátil a připojil k církvi, ve sboru se mě báli. Mohl jsem mluvit o chybách všech bratří včetně kazatele. Svými sarkasmy jsem každého křesťana očerňoval.

Čím více jsem se snažil svoji řeč očistit, tím to bylo horší a tím více pro mě platilo Jakubovo slovo: „Jazyk žádný z lidí zkrotit nemůže.“ Četl jsem ten verš snad stokrát, ale nikdy jsem ho nepochopil, protože jsem jenom říkal: „Pane, slibuji ti, že se budu ještě víc snažit.“ Musel jsem osobně poznat, že to není správná odpověď.

V jedné modlitební hodině jsem jednou večer rozšířil pomluvu o jednom bratrovi. Když jsem ji vyslovil, věděl jsem, že se stala chyba, ale nebyl jsem dost pohotový, abych to vzal zpátky. Všichni se na mě zaraženě dívali a já bych nejraději zalezl pod koberec. Cítil jsem se úplně zavržený. Jakoby to ještě nestačilo, vzala mě jedna ze sester stranou a řekla: „Bratře, je ti jasné, jak tvůj jazyk škodí obecenství?“

Jaká bída. Řekl jsem: „Je to tak sestro Bessie, chci ještě pilněji pracovat na odstranění své chyby.“ Podívala se na mě a potřásajíce hlavou odešla. Věděla, že jsem na tom už asi 3 nebo 4 měsíce pilně pracoval. Čím více jsem však o to usiloval, tím větší jed vycházel z mých úst. Cítil jsem, že mě uvnitř pálí jako rostoucí žaludeční vřed. Bible říká: „Slova utrhače jsou rány otevřené.“ Věděl jsem o této pravdě Božího Slova, protože se vždycky ve mně obracel žaludek, když jsem proti někomu plival jed. Na vlastním těle jsem se přesvědčil, že v moci jazyka je smrt i život.

Věděl jsem: můj jazyk sloužil smrti jiných lidí, i mé vlastní smrti. Ale jak ho zkrotit? To pro mě byla skutečně otázka, když jsem onoho večera přišel domů a byl jsem sám sobě protivný.

Doporučovali mi všechny možné metody, jak zkrotit jazyk, ale všechny se minuly účinkem. Četl jsem: „Pohoršuje-li tě pravá ruka, utni ji. Pohoršuje-li tě pravé oko, vytrhni je.“ Mohl bych své tělo k nepoznání zmrzačit, aniž bych tím vyléčil svůj zlozvyk pomlouvat jiné lidi. Poznal jsem jak neužitečné, bezvýznamné a beznadějné jsou moje dosavadní snahy. Pravda, že nemůže nikdo zkrotit můj jazyk, pronikla hluboko do mého vědomí. Bůh mi jasně ukázal, že bych mohl svůj jazyk rozžvýkat, až by z něj nic nezbylo, aniž by tím byl zkrocen, protože kořeny nepokojného jazyka jsou v srdci. Konečně se Bohu podařilo proniknout do mého nitra: „Hille, pokud mi krocení svého jazyka nepřenecháš, budeš jen dále mařit čas.“ Byl jsem k tomu hned ochoten a řekl jsem: „Pane, zkroť můj jazyk podle svých podmínek.“ Hned jsem se začal modlit v jazycích. Od toho okamžiku až do této chvíle jsou moje ústa důkladně očištěna. Mohu se stále modlit v jazycích. Jazyk, který chválí Boha, nemůže nikoho kritizovat. Mnozí křesťané se ptají: „Musím mluvit v jazycích?“ „Ne, nemusíš. Můžeš sloužit smrti tak dlouho, jak jen to vydržíš. Nemusíš vůbec nic dělat Božím způsobem. Můžeš pokračovat dál podle svých představ. Můžeš být podlý, ničemný křesťan, místo abys byl láskyplným, radostným a sloužil k pokoji. Máš na vybranou. Co si zvolíš?“ Poznal jsem, že na tom, jak používám svého jazyka záleží, zda budu žít vítězným nebo jiným křesťanským životem. Předání mého jazyka Ježíši bylo významným krokem v procesu vyučování královského dítěte.

Snad se zeptáš: „Ale proč? Vždyť jazyk je tak malý úd.“ Ano, malý, ale jako kormidlo na lodi řídí činnost celého těla, veškerý mechanismus, celou osobnost. a jeho přirozenou vlastností je ničit, neboť jak praví Jakub „Jazyk je plný zla a smrtonosného jedu“. Bůh říká, že dokonalý muž je ten, který nezraňuje slovem, který má svůj jazyk pod kontrolou. Ale kontrolovat jej může jenom Bůh. a jeho slovo je zárukou, že když se raduješ, chválíš a velebíš Pána, jsi v jeho očích dokonalý, jsi královské dítě (Jak. 3,2).

Příručka Stvořitele říká, že mluvení jazyky je znamením pro nevěřící. To jsem si mohl sám ověřit, když jsem byl na pozvání ve shromáždění jedné skupiny mennonitů v Pittsburghu v Pensylvánii. V sobotu večer bylo přítomno asi osumdesát lidí. Měl jsem kázání a pak jsem postavil židli k modlitbě. Jeden z mužů se posmíval. Přišel, aby se ujistil, že nenakazím bratry.

Když se na židli posadil k modlitbě jiný muž, vložil jsem na něj ruce a modlil se za něj v Duchu v jazycích. Po modlitbě onen posměvač plakal jako dítě a proudy slz smáčely jeho drahý oblek.

„Co vás trápí?“ tázal jsem se.

Řekl: „Nevím, zda obdržel něco ten člověk, který seděl na židli, ale ke mně mluvil Bůh, když jste se za něho modlil, protože jste se modlil spisovnou němčinou. Studoval jsem němčinu a pochybuji, že znáte německy, protože je to těžká řeč.“ Řekl jsem: „Neznám vůbec žádnou němčinu, spisovnou nebo obecnou.“

„Bůh ke mně mluvil perfektní vybranou němčinou a řekl: „Kdo jsi, že se posmíváš mým darům?“ a tento tlustý plačící muž byl zachráněn. Příštího dne jsem slyšel jak se za někoho modlí v novém jazyku. Byl docela změněn. Duch svatý bude vždy svědčit pro Ježíše.

Můj přítel Starr Dailey, bývalý vězeň, který napsal knihu „Láska dokáže otevřít vrata věznice“, byl jednou pozván do křesťanského shromáždění v Tokiu, aby tam vydal svědectví. Jeho tlumočník překládal velmi dobře, pokud Starr neotevřel Bibli. Verše z Bible nedokázal z angličtiny do japonštiny přeložit. Na okamžik všechno ztichlo.

Potom řekl Starr: „Pane, vím, že jsi mě sem neposlal tisíce kilometrů kvůli pětiminutové úvodní řeči. Jestliže zde nemůžeš nic dělat, ani já nemohu. Ale můžeš-li, Pane, pak prosím něco udělej.“ Pán mu odpověděl slovy Písma: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z Egypta. Otevři svá ústa a já je naplním.“

Starr otevřel svá ústa, z nichž po třicet nebo čtyřicet minut plynula zvěst. Nerozuměl ani slovo. Bylo to v japonštině pro japonský sbor. Starr řekl: „Nikdy jsem si neuvědomil, že Bůh může použít cizí řeč. Myslel jsem, že mluvení v jazycích je něco tajemného.“ Bible hovoří o jazycích lidských a andělských. Bůh může poskytnout podle okamžité situace němčinu nebo japonštinu. Proč takto Bůh jedná? To nevím, ale také to není moje věc. Bůh rád žehná a může žehnat různým způsobem, podle své vůle.

Odpusť nám, Pane, že jsme se někdy mohli domnívat, že náš Bůh by nám dal něco jiného, než to skutečně nejlepší, co nebe má. Odpusť nám, že jsme poslouchali svůj bláhový rozum, který nás přivedl k tomu, abychom mysleli, že tvůj zázračný dar jazyků může být od satana. Smiluj se nad takovými kazateli, nad nepoučenými a nevědomými lidmi, Pane.

Osviť je a přesvědči svým Duchem, jak si to učinil s námi, že náš Bůh dává svému lidu jen to nejlepší. Pane Ježíši, děkujeme ti, že naše důvěra i víra v tebe roste. Chceme mít všechno, co ty doporučuješ a co jako tvůj lid máme mít. Nechceme nic vynechat, i když teologové říkají, že to není pro dnešek nebo pro nás, ale jen pro lidi tehdejší doby.

Těšíme se z toho, že jazyky jsou dnes pro tvůj lid, aby mohl svědčit v plné moci a pečovat o to, aby lidé byli zachráněni pro Boží království, aby se posměvači zhroutili a intelektuálové změnili. Dej, aby tě naše jazyky vždy chválily a tobě děkovaly a aby nebylo slyšet žaloby, posmívání, klepy nebo pomluvy. Pane, postav stráž k našim ústům. Svazuj náš jazyk, aby už nepomlouval, ale rozvaž jej ke svědectví. Vylej na nás svého Ducha svatého, aby se dary projevily skrze nás. Dej ať tě stále chválíme tak, jako církev o Letnicích.

Doprava byla kdysi jednou z nejproblematičtějších oblastí mého života. Problémy se dostavovaly pravidelně odpoledne mezi půl pátou a půl šestou. Jel jsem ze svého pracoviště domů. Bydlel jsem v průmyslové čtvrti Baltimore, kde byly lokalizovány podniky jako Bethlehem Steel, General Motors a ještě několik jiných firem. Asi 40 000 lidí se pokoušelo dostat se domů úzkými ulicemi, které byly stavěny pro koně a povozy.

Jak jsem vzdychal, když jsem projížděl touto šílenou odpolední špičkou. v práci se mi vedlo po celý den dobře, když jsem Pánu děkoval a chválil ho a potom jsem narazil na tento provoz. Během pěti minut jsem byl úplně vyřízen. Před semaforem jsem stál s burácejícím motorem a s patřičně horkou krví, připraven okamžitě vyrazit. Během těchto asi 30 vteřin, kdy jsem čekal na zelenou, jsem se nemohl uvolnit, protože jinak by mohl vyrazit někdo přede mnou. Musel jsem každého předjet a nechat ho dýchat výfukové plyny z mého auta. Čekání před každým semaforem bylo pro mne hrozně dlouhé. Zdálo se mi vždy, že časový spínač je špatně nastaven a v hloubi duše jsem měl podezření že to někdo udělal schválně, aby mě pozlobil.

Přál jsem si vždy, abych měl pod převodovkou dlouhou ocelovou tyč, která by byla ovládána tlačítkem pod přístrojovou deskou. Když by mi někdo stál v cestě a nechtěl mě nechat předjet, stiskl bych tlačítko. Tyč by prorazila vozidlo přede mnou od nádrže vzadu až po chladič vpředu. To by byla spravedlivá odplata.

Jednoho dne jsem v Bibli četl: „Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí, modlete se za ty, kteří vás ponižují a pronásledují.“ Jako bych četl: „Žehnejte těm, kteří vás zlobí.” Věděl jsem, že Bůh mluví o mém chování za volantem.

Řekl jsem: „Ale, Pane, v silničním provozu mě zlobí každý!“ Pán mi řekl: „Dobře, ale ty jsi si chtěl vyzkoušet všechna pravidla příručky Stvořitele. Tak začni žehnat těm, kteří tě na silnici zlobí.”

To bylo těžké, ale slíbil jsem Pánu, že to zkusím. Nejdříve jsem nepoužil své imaginární zbraně. Potom jsem prosil o milost Boží pro ty, kteří mi v dopravě dávali najevo své opovržení. k tomu jsem potřeboval hodně Boží milosti.

První večer, když jsem se pokoušel chovat se Božím způsobem, uviděl jsem z postranní ulice vyjíždět jednoho mladíka. Byl hladový, celý den tvrdě pracoval a věděl, že tudy musí přejet ve svých autech ještě 10 000 pohanů, než bude moci doufat, že se dostane na hlavní silnici. Když jsem zastavil a dal mu pokyn, aby mě předjel, málem ho to omráčilo.

Vyvalil na mě oči a momentálně zapomněl, jak má se svým autem jet. Jistě si myslel, že bude muset 2 hodiny čekat a tak měl vypnuté zapalování.

Když pak svůj vůz nastartoval a vyjel, celá situace se změnila. Viděl jsem, že dává ještě někomu dalšímu přednost. Cítil jsem, že dopravní špička polevuje. Pán mi přitom tak požehnal, že jsem to skoro nemohl ani unést.

Nyní mám v dopravě dobrou příležitost. Když zastavím před červeným světlem, pozoruji napnutou postavu vedle mě, která dělá totéž co jsem dělal dříve já. Sešlapuje plyn, aby se ujistil, že je vše připraveno. Znečištění ovzduší by stačilo usmrtit sousedy.

Když naskočí zelená, držím se podle předsevzetí zpět a nechám jej vyjet prvního. Šklebí se při tom radostí. Snad poprvé za celý měsíc dosáhl takového vítězství. Možná, že se už smířil s tím, že je úplná nula, a teď takový úspěch. Dopomohl jsem mu k jeho vítězství, sedí ve staré káře nadýmá se pýchou a raduje se.

Jako bych ho slyšel až přijde domů. Žena se ho zeptá, proč je tak šťastný. Obvykle bývá utrápený a rozervaný. Ale dnes triumfoval.

„Maminko, ta naše stará kára přece není tak špatná. Měla jsi vidět, jak jsem dnes na křižovatce předjel úplně nového mercedese.“ Možná, že ji políbil a vzal ji pro změnu do restaurace na večeři, servírce dal spropitné a kdo ví? Požehnání, uvedené do chodu královským dítětem jednajícím jako královské dítě, působí dál.

Přijdu domů uvolněný, chválím Pána, přimlouvám se v modlitbě za celé město. Když pak vstoupím do domu, moje žena ví, že jsem se choval jako královské dítě. Když přijdu domů unaven, ví, že jsem znovu jel svým autem „postaru“.

Neexistuje oblast našeho života, kterou by Bůh nemohl úplně změnit, když mu dovolíme, aby to udělal svým způsobem.

Síla vůle. Tento pojem má ve světě dobrý zvuk. Lidé, kteří mají silnou vůli jsou šťastlivci, jimž možno závidět. Měl jsem vědět, že silnou vůli nemám, a pokud ano, tak že zahájila stávku. Síla mé vůle byla naprosto bezcenná. Zklamala, když jsem se pokusil přestat s kouřením a pomlouváním, nebo když jsem se v kterékoliv oblasti svého života pokoušel udělat generální pořádek.

Jedním z velkých problémů, kde jsem se pokoušel nasadit sílu vůle, bylo kouření. Kouřil jsem dva balíčky cigaret denně, 10 doutníků a jednu dýmku. To je obrovské množství.

v baptistickém sboru, kam jsem docházel, jsem v těch dnech neměl žádné obecenství. Mysleli, že jsem blouznivec. Šel jsem tedy jednoho sobotního večera hledat duchovní obecenství do jednoho malého letničního shromáždění. Vedl ho starý bratr John Douglas, velký svatý Boží muž, v bývalém kině v Baltimore. Věřící se shromáždili asi v 19 hodin a o půl 1 nebo v 1 hodinu ráno končili své bohoslužby. Všechno probíhalo v překrásném souladu a pořádku. Bylo to dokonale vedené charismatické shromáždění. Někdo měl píseň, jiný zase žalm, zpěv v Duchu, modlitbu v Duchu, výklad nebo proroctví.

Když jsem do tohoto shromáždění přišel, každý o mé přítomnosti věděl. Viděl jsem jak krčí nosy. Slyšel jsem, jak říkají: „Smraďoch Hill je tady,“ protože jsem byl jediným kuřákem mezi 500 bratřími. Byl jsem cítit na dálku. Bylo mi dost trapně, zvlášť když začali zpívat starou letniční píseň: „v domě mého Otce nikdo nekouří…“ Všichni se při tom na mě dívali. Lezl bych po stěně. Samozřejmě jsem podnikal kroky k odnaučení kouření. Satan využil mé pýchy, aby mě přinutil k pokusu zbavit se kouření vlastní silou, abych se zalíbil bratřím. Celý rok jsem se snažil. Nakonec jsem přešel ze 2 na 3 balíčky cigaret denně, z 10 na 12 doutníků a dýmku jsem kouřil dvakrát častěji než předtím. To byl výsledek mého snažení.

Nyní jsem byl znovuzrozen a naplněn Duchem svatým a tihle letničáři nevěřili ani v mé spasení. Jen ke mně přičichli, hleděli se mi vyhnout.

Moje pýcha utrpěla smrtelnou ránu. Doma jsem se pokoušel ještě usilovněji s nasazením celé vůle, přestat kouřit a kouřil jsem víc než předtím. Chválím Boha za to, že jsem ale nemohl sám přestat s kouřením, poněvadž takto se mohl oslavit On. Kdybych to zvládl sám, asi bych poučoval jiné kuřáky: „Proč neskoncujete s tím smradlavým zlozvykem tak jako já, dobrá „farizeus“?“ Bůh však nepadl do léčky. On činí všechno svým časem.

Když jsem se modlil, opakoval jsem prosbu: „Pane, dej mi sílu, abych přestal kouřit,“ ale síla nepřicházela. Pak jsem jednoho dne přestal prosit a hledal jsem Pána. Zatímco jsem ho hledal a naslouchal mu, zdálo se, že říká: „Proč se chceš zbavit kouření?“

O tom jsem ještě nepřemýšlel. Nechtěl jsem, aby Bůh věděl, že si přeji přestat s kouřením proto, že kouření se neslučuje s představou vzorného, čistého křesťana. Ale On to už věděl. Odpověděl mi otázkou: „Chceš udělat na bratry dojem?“ „Domnívám se, že ano, Pane.“ „Ty se nedomníváš, ty víš velmi dobře, že je to tvůj důvod.“

„Dobře,“ řekl jsem, pokoušeje se vypadat trochu lépe „je to můj důvod. a kromě toho, kouření mě zabije.“ Začínal jsem vykašlávat krev a už po třech schodech jsem se zadýchal.

„Ovšemže tě to zabíjí. Ale to je vedlejší. Spousta lidí umírá na věci, které jim škodí, ale přitom si myslí, že jim udělají dobře. To není vůbec žádný důvod. Buď ke mně Hille upřímný a dohodneme se.“

Svěsil jsem hlavu a řekl: „Dobře, Pane,“ a On mé doznání přijal.

Položil mi další otázku: „Pověz mi, jak jsi přestal pít?“ „Dal jsem ti sílu k tomu, abys to zvládl sám?“ „Ne, odevzdal jsem ti to. Řekl jsem: Bože, pomoz mi a ty jsi to vykonal sám. Vzal jsi mi touhu po alkoholu.“ „Dobře, tak proč to i teď nevzdáš a nepřenecháš mně? Buď čestný! Přiznej, že nechceš přestat kouřit. Řekni popravdě jak tomu je.“

Konečně jsem to udělal. „Pane, nemám sílu ani chuť přestat kouřit. Nemám sílu změnit svou vůli. Nechce se mi zbavit toho zlozvyku. Jsem nucen kouřit. Kouřím rád. Chci se těšit z každého doušku rakovino-nosného kouře, dokud mi to dovolíš, Pane.“ Pak jsem byl doopravdy upřímný a řekl jsem: „Pane, nejsem si jist ani tím zda je mým přáním, aby jsi se mi pletl do tohoto zlozvyku, který mám už od svých 13 let.“

Přiznal jsem, že moje vlastní vůle byla tak svázaná kouřením, že jsem nebyl schopen svobodného rozhodnutí. Ukončil jsem slovy: „Když mi to, Pane, dovolíš, dotáhnu to pravděpodobně na 10 balíčků cigaret denně, až se mi bude kouřit z uší. Pokud s tím souhlasíš, mně to úplně vyhovuje.“ Jednoduše jsem se stal chudým duchem. Bojoval jsem prohranou bitvu, až jsem se vyčerpal a vzdal to. Cítil jsem úlevu. i když jsem do té doby neznal verš ze Zachariáše 4,6, byl jsem připraven k tomu, aby se na mě demonstrovalo slovo: „Ne mocí ani silou, nýbrž mým Duchem, praví Hospodin.“

Týden na to mi Ježíš vzal cigarety a s nimi i touhu kouřit. Začínal jsem pomalu chápat co to znamená, když Bible říká: „… co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno i v nebi.“

Když mě Ed přivedl k Ježíši řekl mi: „Nepokoušej se o to, dělat se hodným. Přijď takový jaký jsi. Obrať se se vším na Ježíše. On tě udělá takovým, jakým tě chce mít.“ Naučil jsem se, že chceme-li jít jako královské děti, je jednou z nejdůležitějších věcí, abychom svému Králi důvěřovali v každém problému, chybě, v každém hříchu nebo v jakkoliv nemožné záležitosti našeho života. Jen on, on sám nás může učinit způsobilými pro své království. Pokud se stále pokoušíme dělat něco ve vlastní síle, vlastní vůlí, pokud si chceme ponechat slávu, jsme odsouzeni k tomu, abychom zůstali ve svém vlastním královstvíčku ubohosti a prohry. Královské děti ponechávají všechno Králi, který je vysvobodí, aby mohli vejít do bran jeho nebeského království.

Po svém vlastním uzdravení jsem začínal vidět působení Boží uzdravující moci v životě jiných lidí.

Jednoho večera jsme byli Jimmy – muž, kterého jsem potkal u „anonymních alkoholiků“ – a já vedeni Pánem, abychom šli do domu jedné členky naší skupiny. Vrátila se právě z ženské nemocnice v Baltimore po třetí operaci rakoviny během dvou let. Lékaři rozhodli, že další operace by byla již zbytečná a poslali ji domů umřít.

Její matka nás pozdravila ve dveřích. Řekli jsme: „Slyšeli jsme, že Noemi je velmi nemocná, tak jsme se zastavili, abychom ji – ehm – navštívili a – ehm – trochu si s ní pohovořili.” Skutečně jsme nevěděli, proč jsme přišli. Byl to první případ uzdravování, který nám Pán svěřil, dvěma bývalým alkoholikům, které osvobodil a naplnil Duchem svatým. Improvizovali jsme.

Matka nás nechtěla pustit dovnitř. „Už z ní moc nezůstalo. Je na tom velmi zle. Její tělo strávila nemoc. Váží třicet devět kilogramů. Myslím, že bude lépe, když od návštěvy upustíte. Lékaři odhadují, že jí zbývá nanejvýš týden života,“ sdělila nám.

Vysvětlili jsme jí, že jsme členy skupiny anonymních alkoholiků jako Noemi, a že naše návštěva její stav už nemůže zhoršit. Slíbil jsem, že se nezdržíme dlouho. Konečně matka otevřela dveře a zavedla nás do ložnice Noemi. Co z ní zbylo, vypadalo jako pomerančová slupka, pohozená na posteli. Byla hrozně vyhublá a její pokožka měla již mrtvolnou barvu. Noemi věděla, že je kandidátkou smrti. Smrt na sebe již nenechá dlouho čekat.

Pozdravili jsme Noemi a ona nás. Po několika větách nám Pán sám vnukal myšlenky. „Pán Bůh nás zachoval u anonymních alkoholiků celá léta střízlivými, že ano?“ připomínali jsme jí. Odpověděla: „Ano, to je pravda.“ Pak jí Jimmy sdělil, jak jej Bůh uzdravil z alergie na dvojchromanové sloučeniny, která byla nevyléčitelná. Jakoby dostal novou kůži, pro chemikálie nepropustnou. Já jsem vyprávěl o uzdravení mé zcela defektní meziobratlové ploténky. Vyslechla naše svědectví a řekla: „To je nádherné.“ „Když to Bůh udělal pro nás, nemyslíš, že by uzdravil i tebe?“ zeptal jsem se. Byl jsem překvapen, jak z mých úst vycházela slova, protože s uzdravením tak těžce nemocného člověka, jako byla Noemi jsem se nikdy nesetkal. Ve skutečnosti to nebyla má slova. Byla to slova poznání, která mi v tu chvíli Duch svatý vložil do úst.

„Snad ano, nikdy jsem o tom nepřemýšlela,“ řekla. „Chceš, abychom za tebe prosili?“ „Ano, to by bylo dobré.“ Už neměla energii, aby projevila nějaké nadšení.

Vzal jsem ji za ruku a Jimmy za druhou. Matka stála vedle nás v naprosté nevěře. V tom okamžiku naše víra asi nebyla o moc větší než její. Docházelo mi, že chceme Ježíše prosit, aby uzdravil kostru potaženou kůží.

Konečně zazněla zajíkavá modlitba. „Pane, něco se snaží toto dobré tělo zničit. Ale my víme, že ty můžeš obnovit všechno, co satan pokazil. Ježíši, prosíme, uzdrav Noemi. Děkujeme.“ Pak jsme se modlili chvíli v jazycích a řekli amen. Noemi řekla amen, a tím to skončilo.

Když jsme se modlili, cítil jsem, jak ve mně roste dar víry a najednou jsem věděl, že ji Bůh uzdraví! To nebylo doufání, že se něco stane. Bylo nemyslitelné, že by se to nestalo. Musel se stát zázrak, protože dar víry náhle pronikl mým nitrem. Nehrály přitom varhany ani nezvonily zvony. Jen dva bývalí alkoholici se modlili za třetího pod plnou Ježíšovou odpovědností. Haleluja! Pak jsme šli domů.

Asi o tři měsíce později jsem na jednom večerním shromáždění zahlédl ženu, která mi byla povědomá. „Vypadá jako Noemi,“ myslel jsem si, „ale ta je přece mrtvá a už několik měsíců pochovaná.“

Žena viděla, jak na ni zírám a zjevně věděla, co si myslím. Přišla ke mně a řekla: „Ano, jsem Noemi. Bůh mě uzdravil.“

Byla to víra Ježíšova, kterou jsem v sobě cítil růst, když jsem se tehdy modlil. Jeho dar víry. Potvrdila se Pavlova slova v Gal. 2,20: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji již já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ Každé královské dítě může konat službu uzdravování jiných lidí, když zná svá práva a privilegia.

Jeden mladý metodistický kazatel ze Severní Karoliny navštěvoval po dobu jednoho nebo dvou let naše shromáždění, zaměřené na posílení duchovního života a obdržel křest v Duchu svatém. Jednoho večera když jsme byli na cestě do Asheville, kde jsem měl mluvit v jeho shromáždění, řekl mi: „Nerozumím tomu, proč mi Bůh nedal dar uzdravování.“ Mluvil jsem s Pánem, zatímco Jerry mluvil ke mně. Ptal jsem se Ježíše: „Proč jsi Jerrymu nedal dar uzdravování?“ Pán mi řekl: „Zeptej se ho, zda už někdy jednal podle mých slov?“

„Bratře Jerry, už jsi někdy jednal tak, jako bys měl dar uzdravování?“ Řekl: „Ne, na to jsem nikdy nepomyslel.“ Nechal jsem ho, aby o tom trochu přemýšlel.

Když jsme onoho večera byli v kostele, přišla zpráva, že v nemocnici leží již 1deset dní v bezvědomí jedna členka Jerryho sboru, která potřebuje poslední duchovní službu. Její rodina prosila, aby ji pastor navštívil. Tak jsme se na zpáteční cestě stavili v nemocnici. Řekl jsem: „Počkám v autě a budu se modlit, zatímco půjdeš nahoru a budeš konat svoji povinnost.“

Cítil jsem při modlitbě Boží přítomnost, takže jsem věděl, že nahoře v nemocničním pokoji se něco děje. Když bratr Jerry vyšel z nemocnice, jásal. „Co se stalo?“ ptal jsem se.

Neptal jsem se: „Stalo se něco?“ protože jsem viděl, že se něco stalo.

„Ta stará, osmdesátiletá žena už byla připravena na smrt, každý to věděl. Konaly se přípravy k pohřbu. Ale já jsem jednoduše šel k její posteli, vložil na ni své ruce a řekl: „Sestro, ve jménu Ježíše buď uzdravena!“ a ona se posadila, otevřela široce oči a řekla Haleluja. Byla už deset dní v hlubokém bezvědomí. Všechno co jsem dělal, bylo, že jsem jednal podle slov Pána Ježíše a dar uzdravování byl najednou zde.“

Máme Boží moc, dary Boží. Stačí abychom jednali jako královské děti a tyto dary uvedli v činnost. My také? Ano, Bůh použije i vás.

Když se za někoho modlíme a on příští den zemře, modlete se za dalšího. Chvalte Boha. Jednejte jako královské děti a zanedlouho se budete také jako královské děti cítit.

Čím více se jimi budete cítit, tím víc budete podle toho jednat. Je to povzbuzující a stupňuje se to. Stále to roste, až je vám jasné: Jsme královské děti. Království Boží je v nás a my chceme, aby se projevilo i navenek.

Jsi-li nábožensky založen, jistě si pomyslíš: „Ale vždyť ne každý má dary Duchy svatého.“ Někomu je dán ten dar, jinému onen. Či to tak není v K 12? Jistě jsi to tak slyšel od velkého teologa ze hřbitovní církve, „Dr. Trubadúra“. Velmi podrobně učí o duchovních darech, ale nemá o nich ani ponětí, protože nikdy neprožil ono napojení na Boží moc. Udělal jsem také tu chybu, že jsem mu také dal krátce sluch, v ten den na začátku svého křesťanského života Byl jsem právě uzdraven ve stanu Orala Robertse, když „Dr. Trubadúr“ téměř 20 minut dokazoval, že Bůh dnes už neuzdravuje. Když jsem si dostatečně poslechl, jak rdousí pravdu a jak tím ničí téměř i tu nejsilnější víru, začal jsem se za seminaristy vytrvale modlit.

„Pane Ježíši, řekni mi, pro koho jsou dary Ducha?“ prosil jsem. Pán odpověděl: „Pro potřebné, pro každého, kdo se chce uvolnit jednotlivě nebo ve skupinách, aby tam, kde je nedostatek, přišla plnost a dokonalost.“

„Proč se potom královské děti zdráhají používat darů Ducha?“ ptal jsem se. Pán odpověděl: „Je jen jeden důvod: PÝCHA“. Jádrem problému je pýcha života, nejrafinovanější pokušení nepřítele.

„Co když nemocný zemře?“ našeptává satan ve chvíli nouze, kdy kromě tebe není nikoho, kdo by mohl posloužit darem uzdravení.

„Tvá krásná představa o křesťanství se zhroutí. Postupuj velmi opatrně. Raději to udělej tak, že…“

Ale já ti říkám: odvaž se toho a dovol Králi, který je ve tvém srdci, aby případ převzal v celé své moci vzkříšení a slávy. Když nemocný zemře, můžeš pak říci: „Děkuji Ježíši, tvá odpověď byla tentokrát – ne! Půjdeme k dalšímu!“

Ježíš plus královské dítě jsou všude a vždy v převaze.

Boží vůle o uzdravování královských dětí je jasně zapsána ve 3. Jan. 2: „Modlím se za tebe, milovaný, aby se ti ve všem dobře dařilo a abys byl zdráv – tak jako se daří dobře tvé duši.“ Avšak my nejsme vždy zdrávi a nemáme se vždy dobře. Proč? Nestavíme si často sami do cesty barikády?

Domníval jsem se dříve, že Bůh chce uzdravit každého a každý si přeje být zdráv. Při svém prvním pobytu v táboře CFO jsem se přesvědčil, že je to poloviční pravda.

Jeli jsme tehdy do tábora spolu s Blair Reedem. Oba jsme byli uzdraveni, zachráněni, pokřtěni v Duchu svatém, připraveni a ochotni každému pomoci k uzdravení. Že je někdo v nouzi a potřebuje uzdravení, jsme poznali už na dálku.

Těsně za námi přijelo do tábora jiné auto. Vystoupil muž, otevřel zavazadlový prostor, vytáhl z něj vozík pro ochrnuté, obešel auto, otevřel druhé boční dveře a vytáhl z auta svou ženu a posadil ji na vozík. Můj přítel Blair a já jsme k nim ihned šli.

Mysleli jsme na to, že Pán Ježíš se každého před uzdravením zeptal, zda si přeje být zdráv. Chtěli jsme se zachovat stejně, a proto jsme se zeptali: „Sestro, Ježíš by vás chtěl uzdravit! Chcete být uzdravena?“

Úplně mě šokovala svou odpovědí: „Ne, v žádném případě.“

Výraz našich tváří jistě prozradil, jak nám to bylo nepochopitelné, protože nám začala vysvětlovat: „Třicet let jsem obsluhovala svého muže a točila se kolem něho. Teď bude obsluhovat on mě, dokud budu živa. Líbí se mi to tak. Nemusíte se za mě modlit.“

Tak jsem se poprvé setkal s tím, že ne každý chce být uzdraven. Některým lidem chatrné zdraví vyhovuje a jsou rádi, když je někdo lituje. Rádi ukazují, že nesou svůj kříž.

Ježíšova otázka: „Chceš být uzdraven?“ je klíčem k této situaci. Pojem zdraví zahrnuje mnohem víc než jenom uzdravení těla. Má co do činění s celou bytostí.

Jednoho dne přišla do shromáždění žena a žádala, aby za ni bratří prosili. Měla křivici, jakou jsem předtím nikdy neviděl. Každý úd jejího těla byl zkřiven a kdo ji viděl, musel s ní prožívat bolest. Modlili se za ni v pondělí, úterý, ve středu, ve čtvrtek. Žádný pocit zlepšení se nedostavil. Ve čtvrtek jsem řekl: „Pane, asi se nesprávně modlíme, když jí není lépe. Kde je chyba?“

Pán mi ukázal, že jsem se mnoho nenaučil. Čas od času jsem si myslel, že vím, jak je třeba modlit se. Ale Bůh říká Řím. 8: „Nevíte jak a zač byste se měli modlit,“ a to mě poučilo. „Pane, odpusť mi,“ řekl jsem a modlil se v jazycích a prosil o slovo poznání. Dostal jsem: „Za tělesným utrpením je zde skryt hluboce narušený lidský vztah.“

Bůh má vždy více informací o člověku, než můžeš získat ty přirozenou cestou. V pátek večer jsme ji jako její přátelé obklopili a vynesli k oltáři. Řekli jsme: „Pane, chceme aby ses ty sám přimlouval. Budeme se modlit v jazycích a prosíme o výklad, abychom věděli, jak máme při uzdravování této sestry postupovat.“

Během modlitby nám bylo zjeveno, že tato žena je spoutána hněvem. Mezi ní a její sestrou došlo k přerušení vztahů. Zeptal jsem se jí: „Na koho se hněváte?“ Odpověděla: „Na nikoho se nehněvám. Miluji každého člověka na světě.“ Bylo zřejmé, že její Já jí nechtělo ani na minutu dovolit, aby byla čestná. Duch svatý teď položil novou otázku, aby odhalil vinu druhé osoby.

„Někdo vám hrozně ublížil. Čím vás sestra urazila?“

Ta otázka jí pomohla, aby se rozhovořila a řekla všechno o svém kříži, který měla nést. Nenávist z jejího nitra proudila jako hadí jed. Bez působení daru Ducha svatého bychom s ní sympatizovali, když řekla, že miluje každého na světě. Ale Bůh nám umožnil vidět hořkost, nenávist a zášť v jejím nitru. Všechno vyšlo najevo.

„Ta darebnice!“ Obcházela okolí, až přišla do našeho sboru a kazatel jí dal místo varhanice, ačkoliv není ani z poloviny tak dobrá jako já.“

Řekl jsem: „Vsadím se, že jste z toho byla na větvi, ne?“ Žena odmítla ruku, kterou jí Duch svatý právě přátelsky podával a její tělo reagovalo ztuhnutím. Ruka jí zchromla tak, že nemohla pohnout ani jediným svalem.

Řekl jsem: „Sestro, jste ochotna odpustit?“ „Ne, nikdy.“

Probírali jsme s ní některá místa z Písma, která mluví o souvislosti těla s duchem. Mluvili jsme o odpuštění v modlitbě Páně. Viděla, jak hrozná je její hořkost a hněv a jak to muselo mít nevyhnutelně vliv na její tělo. Vysvětlovali jsme jí, že Pán Ježíš chce, aby měla zdravé tělo i duši. To znamená, že nejdřív musí být uzdraven vztah k její sestře a teprve potom může být uzdraveno i tělo. Po chvíli řekla: „Je mi líto, ale já k ní jít nemohu. To nezvládnu. Už to takhle trvá osmnáct let.”

Řekl jsem: „Nic vám nevytýkám. Nemyslím, že bych také dokázal jít prosit za odpuštění po všech těch letech nenávisti. Vím, že sám bych se k tomu také nepřinutil. Ale byla byste ochotna jít, kdyby vás Bůh učinil ochotnou jít?“ Stála při kazatelně a její přátelé se snažili ji podpírat. Viděl jsem, jaký boj se v ní odehrává. Hořkost se u ní hluboko zakořenila. Byla si jistá, že chyba je u toho druhého. Konečně řekla: „Ano, učiní-li mě Bůh ochotnou jít, půjdu. Jsem ochotna k tomu, abych byla učiněna ochotnou.“ V té chvíli se její ruka začala otevírat. Ochota, kterou jí Bůh vložil hluboko do srdce, ji osvobodila. Neviděl jsem její dokonalé uzdravení. Nebyli jsme tam tak dlouho, ale vím, že je vysvobozena, protože byla ochotna jít smířit se.

Jestliže Bohu dovolíme, aby odstranil všechny přehrady v naší duši pak už nezáleží na tom, zda situace vypadá z lékařského hlediska sebe nemožněji. Jeho moc se projeví. Překážkami uzdravení mohou být netrpělivost, nesmířlivost, nevěra a další. Často se s nimi setkáváme.

Jeden z bratří v Lancaster Country v Pensylvánii, se kterým jsem při různých příležitostech vydával svědectví, žádnou bariéru neměl. Bratr Hermann přišel jednoho odpoledne ze shromáždění a velice jej bolela hlava. Vzal si aspirin a šel si lehnout, aby se trochu prospal. Asi po půl hodině se probudil a byl jako v ohni. Kontrolou lékárničky zjistil, že místo aspirinu spolkl dvě tablety chloridu rtuťnatého, který tam jeho dcera měla jen k zevnímu použití. Chlorid rtuťnatý je smrtelný jed. Teď mohl udělat jen dvě věci. Buď upadnout do paniky nebo chválit Boha a postavit se na slovo.

Panika je pro pohany, nikoliv pro královské děti,a tak bratr Hermann řekl: „Pane, tvé slovo říká: jestliže by co jedovatého pili, neuškodí jim. Je to tedy tvůj problém, nikoliv můj.“ Zamkl se ve své ložnici, poklekl u svého lůžka na kolena a záležitost předal Ježíši.

„Pane Ježíši, jestliže se za mne nepřimluvíš, jestliže tvé slovo není pravda, pak budou muset vypáčit dveře a vynést moji mrtvolu. Je to tvůj problém.“ Znovu ulehl a po několika hodinách se probudil bez bolestí hlavy a žaludku, naprosto zdráv.

Taková znamení mají mít královské děti.

Na začátku svého křesťanského života jsem si myslel, že jako zachráněné Boží dítě se již nemohu dostat do potíží.

Slýchával jsem kázání, která mě vedla k tomu, že jako křesťan se již nesetkám s nepříjemnostmi. Bůh však nikdy nezaslíbil, že na svůj lid nedopustí těžkosti, ale řekl, že nás z nich vysvobodí. Abys mohl být vysvobozen z těžkostí, musíš se do nich napřed dostat. Sám se ovšem nemáš pokoušet o to, aby ses do nich dostal. Již ve všedním životě si člověk automaticky dává pozor. Vedení Duchem svatým nám zaručuje ochranu proti mocnostem temnosti, jejichž snahou je vždy pohanské i královské děti pohltit.

Nedávno jsem jel do jednoho shromáždění autem po silnici, která měla střední pruh široký asi 6 metrů. Najednou z protisměru vyjelo auto rychlostí asi 110 km za hodinu, což byla rychlost i mého auta, a začalo přejíždět střední pruh. Mířilo přímo na mě. Zdálo se, že srážka dvou vozidel o celkové rychlosti 220 km za hodinu byla nevyhnutelná. Sekaná.

Byl jsem rád, že jsem nepotřeboval čas k tomu, abych Boha začal naplno chválit a děkovat mu. Všechno šlo velmi rychle. Chodíme-li v jeho světle, dostáváme vždy skrze chválení a děkování impulsy síly, abychom opět za všechno děkovali. Po celý den jsem chodil ve světle. Děkoval jsem Bohu a modlil jsem se v Duchu za lidi, kteří seděli v druhém autě, vše jedním dechem, vědom si toho, že mohl být mým posledním. Zpíval jsem však písně o Siónu, protože jsem věděl, že královské děti nekončí podle satanových podmínek.

Vůz, který se na mě řítil se necelých 20 metrů ode mne vymrštil do vzduchu a převrátil na střechu. Byl to kabriolet. Lidé z něj vyletěli všemi směry. Smýkající se vůz proletěl těsně kolem mě. „Pane, přeješ si, abych zastavil?“ Zeptal jsem se.

„Nezastavuj. Modli se za ty lidi.“ Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak jiná osobní a nákladní auta zastavují. Moje přítomnost tam nebyla nutná. Ale Bůh mě potřeboval k přímluvným modlitbám, a tak jsem se modlil a chválil Pána dál také v jazycích. Cítil jsem, jak z mého nitra proudí elementární síla, proudy živé vody přímo k trůnu milosti.

Ještě než jsem ujel jeden kilometr, dostal jsem od Pána ujištění, že se o všechno postaral, a pak jsem přijel do shromáždění plný pokoje. To se stalo v pátek. Na neděli jsem byl pozván kázat do jednoho metodistického sboru v Kent Islandu, který byl blízko místa, kde se stala nehoda.

Z kazatelny jsem se zmínil o svém zážitku, a že bych se rád dověděl, jak to dopadlo. Byl jsem přesvědčen, že se stalo něco dobrého. Když jsem stál po pobožnosti u dveří, přišli za mnou tři lidé, kteří bydleli blízko a po několika minutách se tam dostavili.

Příčinou byla prasklá pneumatika. Vůz se stal neovladatelným. Lidem se nic nestalo. Byl to zázrak.

Vůz, který jede po rovné silnici přímo proti tobě, nemůže náhle vyletět do povětří. Změna z pohybu přímého na vertikální není možná, pokud auto nenarazí na něco křivého, co by změnilo směr. A v tomto případě se to stalo. Auto změnilo směr svého pohybu, když narazilo na zakřivenou horní plochu ochranného kruhu světla, který zabránil moci temnosti, aby zničil královské dítě. Anděl, kterého Pán poslal tomu zabránil. Haleluja! Když voláme k našemu králi, vysvobozuje nás nadpřirozenou mocí z potíží.

Haleluja!

Jedním z nejdramatičtějších případů vysvobození královských dětí z těžkostí, který jsem kdy viděl, byl případ jedné Duchem svatým naplněné sestry v Kansasu. Sestra Tarwaterová byla mladou křesťankou. Byla právě naplněna Duchem svatým a z Písma dostala bezpečné ujištění, že všechno jí bude možné, když spojí Slovo Boží se svou vírou. Bůh to vložil do jejího ducha, do jejího srdce a do celé její bytosti, že ať se v jejím životě bude dít cokoliv, má se postavit na Boží Slovo a čekat na vysvobození.

Jednoho dne, když pracovala v kuchyni, slyšela v rádiu varování před tornádem. Podívala se z okna a viděla velký, černý mrak, jak postupuje zvolna vpřed a ničí všechno, co mu stojí v cestě. Bořil domy a stáje, ničil dobytek – totální zpustošení. Její dvě děti si právě hrály na dvoře. Místo, aby propadla panice řekla: „Pane, je psáno, že u Boha jsou všechny věci možné. Ty pravíš, že máme používat autoritu tvého jména nad mocí temností. To chci udělat.“

Vyšla ven na verandu. Tou dobou byla větrná bouře od ní vzdálená ještě několik bloků domů. Mohla téměř vidět satana, jak sedí nad mrakem. Ukázala na něj a řekla: „Satane, ve jménu Ježíše Krista, běž pryč i s tornádem.“ Jakmile to řekla, otočilo se tornádo za roh, proběhlo postranní ulicí a cestou všechno zpustošilo. Dům sestry Tarwaterové zůstal nedotčen. Uvědomila si výhody a práva, které jako královské dítě měla. Vždy, když o tom svědčí, je Bůh oslaven.

Jsou-li všechny věci od Boha, jak je psáno ve 2. Kor 5,18, pak nic v životě křesťana není náhodné. Všechno, co se děje, může nějak oslavit Boha, když se odvážíme postavit se ve víře a podle toho jednat. Snad se někdy dostaneš do nebezpečných situací. Bohu z toho vzejde víc slávy. Do takové situace jsem se dostal jednou v létě před několika lety. Dostal jsem pozvání do Albuquerque, v Novém Mexiku, abych tam promluvil ve shromáždění obchodníků plného evangelia. Bylo to v době, kdy vzbouřenci zapálili město a nakladli kolem něj časované bomby. Bez varování převzali kontrolu nad městem a prováděli svůj žhářský program. Moji méně fanatičtí přátelé doma, se mi snažili cestu rozmluvit. Říkali: „Určitě odtamtud už nevyjdeš. Je tam horká půda.”

Řekl jsem: „Samozřejmě tam půjdu. Kde jinde najdeme Ježíše, než tam, kde je horká půda! Proto přece přišel na tento svět. Královské děti neustupují. Když jim Bůh připraví půdu a dá jim ujištění, jdou kupředu a území obsadí. Naše odpovědnost jako křesťanů je uzdravovat nemocné, vyhánět démony a vysvobozovat zajaté. Neřekl to Ježíš? No tak. Samozřejmě jdu.“

K tomu, abych v sobotu ráno nasedl v Baltimore do letadla jsem moc víry nepotřeboval. Když jsme se blížili k Albuquerque, bylo vidět oheň. Chválil jsem Pána a prosil o víru. Později jsem se dověděl, v době našeho příletu, že byly v plamenech ve městě domy v hodnotě 3 mil. dolarů. Má ústa však nepřestávala chválit Pána: „Chvála tobě, Ježíši, chvála tobě. Necítím to sice tak, ale přesto tě chválím. Teprve, když člověk není naladěn na chválení a chválí Pána, je to oběť chvály. Neustával jsem chválit Pána.

Předseda místní skupiny obchodníků plného evangelia mě očekával na letišti a odvezl mě do hotelu, kde se konala konference. Ředitel hotelu nás u dveří pozdravil a řekl: „Doufám, že nemáte v úmyslu konat zde dnes večer shromáždění. Vzbouřenci nám oznámili, že vás chtějí vypálit a vykouřit zápalnými bombami. Podle plánu zapalují ve městě každý týden domy. Teď jste na řadě vy. Nemají rádi obchodníky.“

Dále řekl: „Navázal jsem spojení s místním sborem, který je několik kilometrů odtud. Jsou rádi, že vám mohou dát své prostory k dispozici. Budete tam ve větším bezpečí“. Odpověděli jsme: „Co to má znamenat ve větším bezpečí? Mohou být královské děti ve větším bezpečí, než když vykonávají úkol, který jim svěřil jejich Pán? Ovšemže nemohou. My před satanem neutíkáme. Necouvneme ani krok. Zůstaneme tiše stát a uvidíme Hospodinovo spasení. Jsme královské děti, na to jste nepomyslel?“ Ředitel upadl do paniky. Prosil, žebral, vyhrožoval. Dělal všechno možné a nakonec nás varoval: „Jestliže se vám něco stane, neberu na sebe žádnou odpovědnost.”

Řekli jsme: „Kdo vás o to prosil? Ježíš je odpovědný za své děti, když plní jeho úkol.”

„Ale, to je nebezpečné,“ řekl.

To nám nemusel říkat. Bylo slyšet požární vozy a houkání sirén. Vzbouřenci konali naplno své dílo zkázy.

Ředitel hotelu je stále více rozčilen. Nemohli jsme mu to mít za zlé. Ale vpustil nás dovnitř, takže jsme se mohli najíst. Někteří lidé byli při shromáždění také nervózní. Ani jim jsme nemohli nic vytýkat.

Řekli jsme: „Je-li zde někdo, kdo by byl raději někde jinde, ať raději hned odejde.“ Věděli jsme, že si nemůžeme dovolit, aby mezi námi byl někdo ustrašený nebo bojácný. Několik lidí vstalo a odešlo a ti kdo zůstali, byli v jednomyslnosti a souladu.

Venku byl blázinec. Ředitel hotelu stáhl všechny rolety. Snad se domníval, že tím získá ochranu proti některým hořlavějším bombám. Pak jsme vložili všechno do rukou Ježíšových. Řekli jsme: „Pane, toto je příležitost, kdy poznáme zda tvé Slovo je sbírka pohádek z nedělní školy, nebo zda to, co pravíš je pravda.“ Pokoušeli jsme Boha? Ne, to skutečně ne. Jen jsme ověřovali jeho účinnost, to je všechno. Řekli jsme: „Pane, jestliže tvé Slovo nemá účinnost, zjistíme to zde jednou provždy. Začneme hořet.“ Byli jsme rozrušeni.

Shromáždění jsme začali zpěvem písní oslavující vítězství Ježíše Krista. Ředitel hotelu chodil po celý večer od okna k oknu a vyhlížel lidi, kteří měli klást bomby. Slyšeli jsme dál houkat požárnické a policejní vozy, ale do naší blízkosti se nedostaly.

Nevím, jak Bůh tuto záležitost vyřešil, zda poslal legii andělů, kteří zápalné bomby uhasili nebo zneškodnili. Neviděli jsme ani jednu bombu.

Moje kázání nebylo toho večera právě nejkratší. Trvalo dvě a čtvrt hodiny, a potom jsme měli ještě chvíli k modlitbám. Krátce před půlnocí jsme skončili a odešli. Nyní mohu dosvědčit, že Bůh může své děti ochránit před hrozbou zápalných bomb. Před svou cestou do Albuquerque bych to říci nemohl. Je to další příklad, jak nás Bůh chce v každé době vysvobodit z těžkostí, když ho chválíme.

Jindy mi zase Bůh dal možnost poznat, že královské děti mohou jít údolím stínu smrti a nemusí se bát zlého.

Navštívil jsem na Cooperově ostrově v Bermudách stanici NASA pro kosmický výzkum, odkud se vystřelují rakety na oběžné dráhy. Toho dne fungovalo vše bezvadně. První stupeň odpadl od rakety a raketa pokračovala v letu směrem vzhůru. Pak jsme najednou viděli, že se někdo dopustil chyby. Počítače byli nastaveny příliš pomalu, takže první stupeň rakety padal přímo na nás, nejméně čtyřicet odborníků pro výzkum kosmu a jedno královské dítě.

Vše bylo elektronicky zaznamenáváno na stěnu pokusné stanice a my jsme plni úděsu přihlíželi. Obrovský válec o velikosti dvou stodol, padal přímo na nás.

Viděli jsme, jak se přibližuje, ale nemohli jsme nic dělat. Stanice pro kosmický výzkum na Cooperově ostrově je umístěna na skalním útesu s příkrými stěnami asi 100 metrů nad mořem.

Nebylo kam utéci, tak jsem se začal radovat: „Haleluja, Pane! Vypadá to na poslední den. Za pár vteřin budu u tebe. Až to spadne dolů, půjdu nahoru, haleluja!“ Nebál jsem se, byl jsem naplněn radostí.

Pak mě ale Duch zastavil a Pán ke mně mluvil: „Co myslíš, proč jsem tě sem poslal? Aby jsi se radoval ze svého posledního dne? Začni se modlit za tyto lidi, kteří nejsou ve tvé záviděníhodné situaci.“ Tak jsem se začal modlit v Duchu. Když tato dokonalá modlitba stoupala k nebesům, viděl jsem, jak byl před mýma očima porušen fyzikální zákon o volném pádu tělesa, který říká, že volně padající těleso nikdy nezmění svou dráhu, pokud na ně nebudou působit vnější síly, například silný boční vítr nebo podobně.

Toho dne bylo bezvětří a klid, ovšem až na výzkumnou stanici, kde zavládla mezi vědci panika. Ale já jsem měl Utěšitele.

Když jsem se modlil v Duchu, jakoby obrovská ruka vychýlila první stupeň rakety o mnoho stupňů z její dráhy a nechala jej spadnout do oceánu, několik set metrů od místa, kde jsme seděli. Bůh nás v ten den vysvobodil od jisté záhuby. Ale i předtím, než přišlo vysvobození, jsem prožíval jenom radost. Věděl jsem to, co věděl žalmista: „Nebudu se bát zlého, i kdybych měl jít údolím stínů smrti.“

Když chválíme Boha a bez přestání se modlíme v Duchu, změní okolnosti, které dopustil, podle dokonalé vůle.

Dopustil možnost, aby přes 40 lidí zahynulo.

Jeho dokonalá vůle však byla: „Ne, nejdřív je třeba mnohé z nich zachránit.“ Královské děti si mají podmaňovat okolnosti, které ohrožují je nebo druhé lidi.

Začni jednat ve víře v pravdivost Božích zaslíbení.

V těžkých situacích řekni: „Pane, ty jsi to řekl. Jestliže to nefunguje a ty to nemůžeš uskutečnit, pak nemůžeme oba, protože já zcela určitě nemohu. Chci vyzkoušet, zda to můžeš učinit. Ty máš moc nad hořícími bombami. Ty máš moc nad nepřítelem.“

Stůj a viz spasení Hospodinovo. To znamená, jednat jako královské dítě. Pak budou přicházet lidé ze světa temnosti a ptát se: „Co jsi dostal? Myslím, že to potřebuji také.“

A když ti položí otázku, mají právo na odpověď: „Je to Ježíš.“

„On má mne. Já mám jeho. To mě činí královským dítětem. Haleluja!“

Když královské dítě chválí Boha uprostřed jakýchkoliv událostí, může dojít k řadě velmi zajímavých, navzájem na sebe navazujících okolností. Vždy znovu mě Pán učil, že chce, aby nám všechny věci napomáhaly k dobrému, když ho milujeme, důvěřujeme mu, posloucháme jej a vždy ho za všechno chválíme. Jednoho slunného sobotního odpoledne jsme tři královské děti jely do Harrisburgu v Pensylvánii do shromáždění Obchodníků plného evangelia. Jel jsem vozem, který měl řadící páku na podlaze. Při rozjíždění jsem místo dvojky zařadil zpátečku a řadící páka se uvolnila z podlahy. Zůstala mi viset v ruce jako zvadlá celerová nať. Řazení bylo mimo provoz, takže jsem blokoval dopravu.

Troubení okolních aut bylo tak silné, že kdyby se tato zvuková energie mohla změnit v pohybovou, jistě by se naše auto rozjelo. Ale nešlo to. Zůstali jsme stát.

Normální reakce by byla, aby bratří sehnali taxíka, zatímco já bych šel hledat mechanika. Místo toho jsme zkusili nadpřirozenou cestu. Obrátil jsem se na Buda a Boba a řekl jsem jim: „Uvidíme, zda nás Bůh může vysvobodit z této šlamastiky, když ho budeme chválit.“ Kývli na souhlas. Jeden z nich řekl: „To teď bude nejlepší,“ a tak jsme začali chválit Pána.

„Haleluja, Pane. Jsme v potížích. Jak nás z nich dostaneš?“ Kdyby nás někdo z venku pozoroval, řekl by: „Nejste normální. Proč nevystoupíte z auta a netlačíte?“ Ale my jsme se o nikoho nestarali. Boží pokyn královským dětem zní: „Chvalte mne, já vás vysvobodím.“ A tak jsme z auta nevystoupili, ale chválili jsme Boha. Během chválení jsem vzal držadlo a zasunul je do otvoru. Podařilo se zařadit jedničku, a tak jsme rychlostí asi 10 km za hodinu pomalu dojeli k benzinovému čerpadlu. Když hlídač pochopil naši situaci, kroutil hlavou.

„To je bída, je sobota odpoledne. Máte Mercedes, cizí značku. Budete muset počkat do pondělí.“ Nabídl nám, že můžeme vůz nechat u něho.

„Ne, děkujeme, chceme pokračovat v cestě do shromáždění,“ řekli jsme. Zvedl obočí, ukázal směrem na Harrisburg, který byl vzdálen asi 4 km, a kde se mělo konat naše shromáždění – a dál kroutil hlavou.

Jeli jsme po silnici a chválili při tom Pána: „Děkujeme Ježíši. Jsme v tísni, ale tíseň je správná surovina pro tvou slávu. Chceme tě chválit dál.“

Žalm padesátý praví: „Obětuj Hospodinu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby.“ David slíbil: „Chci tě chválit každým svým dechem.“ To tě povzbudí k přečtení dalšího verše: „Vzývej mne v den soužení a já tě vytrhnu a ty mne budeš slaviti.“

Když jsme se ploužili po vedlejší silnici a čekali na Hospodinovo vysvobození, zahlédl jsem na druhé straně silnice tabuli: Servis Mercedes-Benz. Haleluja! Byli jsme na místě.

V důvěře jsme přijeli k vjezdu, ale opravna byla zavřena. Chválili jsme Pána dál a ptali se: „Pane, co teď?“ Modlili jsme se v jazycích i anglicky. Byli jsme plni očekávání: „Děkujeme ti Ježíši. Děkujeme ti za to, co chceš udělat. Nevíme, jak to chceš udělat, ale víme, že využiješ této nepříjemné situace k tomu, abys oslavil své jméno. Ty nás vysvobodíš, protože jsi to slíbil. Ty můžeš z této nepříjemnosti učinit radostnou zvěst. Děkujeme Pane.“

Z vedlejšího domu vyšel muž a ptal se: „Máte nějakou poruchu?“ „V určitém ohledu,“ řekl jsem. On na to: „Vedoucí opravny vozů Mercedes zde ráno byl, ale neměl k ruce žádné mechaniky, a když je tak krásný den, rozhodl se dříve zavřít. Odjeli na víkend.“

Řekl jsem: „Vidím, že je zavřeno. Dobrá, chvála Bohu.“

Díval se na nás dost rozpačitě. Tak jsem mu vysvětlil: „Budeme v každém případě Pána chválit dál a nepřestaneme.“

Dělalo mu to trochu starost, co jsme to za lidi. Pak najednou řekl: „Vždyť mám číslo telefonu do bytu vedoucího opravny.“ „Ano? Chvála Pánu!“ řekl jsem.

„Zavolám vám ho k telefonu.“ Z toho jsem viděl, že naše starosti bere na sebe. Někdo se o to musí postarat. Když to nemohou udělat královské děti, tak to vždy učiní někdo jiný za ně.

Vedoucí přišel k telefonu a on mi předal sluchátko. Doposud jsem nedělal nic jiného než chválil Pána. Totéž dělali i oba moji přátelé v autě. Když jsem vedoucímu vysvětlil naši závadu, řekl mi co už jsem věděl. „Je mi líto, ale máme dnes zavřeno a nemám ani lidi, které bych mohl zavolat.“ Znělo to s konečnou platností. Poslední slovo. Řekl jsem: „Rozumím, to je v pořádku. Chvála Pánu.“ Nepokoušel jsem se ho přemlouvat. Ale on řekl: „Něco vám povím. Počkejte minutu, hned jsem tam.“ „Tak dobře.“ Poděkoval jsem mu a chválil jsem Pána ještě víc. Věděl jsem, že vedoucí nepracují na zakázkách. Jsou na vyšší úrovni a věnují se řízení podniku. Ale zdálo se, že tento vedoucí na to zapomněl. Za několik minut přijel a vystoupil ze svého Mercedesu, aniž by promluvil slovo. Na nikoho z nás se nepodíval. Vzal si jen několik nástrojů, posadil se do našeho vozu a několik minut tam seděl. Nevím, možná se modlil. Vypadalo to jakoby se modlil.

Viděl jsem, jak vzal řadící páku a několikrát s ní zaviklal v díře na podlaze. Najednou vypadal šťastně, jakoby na něco přišel. Jednou rukou přidržel řadící páku na správném místě a druhou ji zatlačil dovnitř. Mezi všemi mechanismy a převody našel správné místo. 1000: 1. Vyzkoušel všechny převodové stupně, objel dílnu a řekl: „To bylo vše. Už to funguje.“ Potřeboval k tomu 5 minut.

„Kolik jsme dlužní?“ „Nic.“

Musel jsem ho nutit aby přijal nějaké peníze za čas, který nám věnoval ze svého volna. Opustil svůj dům a přišel, aby opravil vůz královského dítěte. (Chvála Ježíši! Modlil jsem se, aby mi Pán dal nějakou čerstvou zkušenost pro shromáždění. Teď jsem ji měl!)

Myslel jsem, že tím je případ vyřízen. Ale to byl teprve začátek.

Když jsem v pondělí ráno chválil Pána a děkoval mu za jeho dobrotu, upomenul mě: „Byl jsi vděčný za službu v Harrisburgu, že?“ „Jistě, Pane.“

„Proč nenapíšeš těm lidem, a proč jim o tom nevyprávíš?“ Nikdy bych na to nepomyslel a byla to dobrá myšlenka. Sedl jsem tedy k psacímu stroji a napsal dopis vedoucímu společnosti Mercedes ve Stuttgartu, který řídil oddělení služeb zákazníkům. Vysvětlil jsem, jak jsme tři křesťané jeli do shromáždění Obchodníků plného evangelia, jak se můj vůz porouchal, jak jsme za to Boha chválili a modlili se v Duchu, jak vedoucí obětoval volný čas, sám poruchu opravil a nechtěl přijmout žádnou úhradu. Napsal jsem, že to byla nejkrásnější služba, jakou mi kdy člověk poskytl a pokud se mne týká, nebudu nikdy v životě používat jiný vůz než Mercedes, budu-li si to moci dovolit.

Vyjádřil jsem to jednoduše tak, jak to bylo. Napsal jsem adresu na obálku, nalepil známky a dopis odeslal do Německa.

Satan hned začal: „Hille, jsi směšný! Nemáš rozum. Takhle přece nemůžeš psát na oficiální místa v Německu.“

Odpověděl jsem mu: „Mohu se svobodně vyjadřovat způsobem, jakým chci protože jsem královské dítě. Mám svobodu říci to, jak to bylo. Nemusím pozorovat co si o tom někdo bude myslet. Reakce na dopis už není mou záležitostí.“

Uběhly tři měsíce a satan mě přivedl k tomu, abych mu přizvukoval: „No jo, je to tak, bylo to pro ně asi moc silné. Nevěděli co s tím.“

A pak jednoho dne přišla osobní odpověď ředitele služeb zákazníkům firmy Mercedes. Napsal: „Byli jsme velmi vděční za váš dopis. Zřídkakdy se stává, že nám lidé sdělí dobré věci. Skutečně, byl to tak milý dopis, že jsme ho rozmnožili a rozeslali po celém světě do našich filiálek. Harrisburg uvádíme jako zářný příklad služby zákazníkům.“ Dále uvedl, že mi zašlou ještě další informace o firmě. Nemohli pro mě víc udělat.

To bylo svědectví! Ale ještě mu nebyl konec! Svědectví, které začíná vděčností, nikdy nekončí. Když přemýšlíš v zákonu Hospodinově dnem i nocí a Slovo Boží je tvým potěšením, přijde automaticky požehnání. Cokoli začneš, zdaří se.

Chaos se změní v pořádek, z nepořádku se stane pořádek, protože Bůh uspořádá jednotlivosti každé situace tak, aby probíhaly, jak mají u královského dítěte probíhat.

A tak jsem o několik týdnů později dostal další dopis ze Stuttgartu. Byl podepsán sekretářkou ředitele Mercedesu.

Psala: „Četla jsem Váš dopis. S něčím takovým jsem se ještě nesetkala. Kde jste přišel k takové víře, abyste byl v takových věcech závislý na Bohu? Jak ráda bych se dověděla o té víře víc.“ Řekl bych, že volala po skutečné víře. Ptala se: „Jak mohu Boha poznat tímto způsobem?“ Položila dobrou otázku a měla právo na dobrou odpověď. Bůh se o ni staral už předem. Asi rok předtím jsem byl v Německu a ve Wiesbadenu jsem mluvil na mezinárodní konferenci křesťanských vedoucích pracovníků. Ve svém proslovu jsem se zmínil o napojení na Boží moc přes křest v Duchu svatém. Německá tlumočnice byla sekretářkou tohoto církevního svazu v NSR. Byla znovuzrozenou křesťankou, a když slyšela svědectví o křtu v Duchu svatém, začala žíznit po proudu živé vody.

Řekla: „Tušila jsem už nějakou dobu, že život křesťana znamená víc, než co jsem doposud prožila.“ Byla ve Spojených státech v jedné modlitební skupině. Slyšela Catherine Marschallovou. Když jsem skončil svůj příspěvek, řekla: „Ráda bych slyšela víc o Ježíši, který křtí Duchem svatým.“

Protože v hotelu nebyla místnost zařízená k modlitbám, šli jsme do rohu jídelny a zatímco servírky prostíraly stoly, přijala tato sestra křest v Duchu svatém. Ježíš chce křtít všude.

Jako výsledek oné služby jsem získal adresu německé křesťanky, která byla naplněna Duchem svatým. Tuto adresu jsem pak mohl poslat oné sekretářce a napsat: „Ve vaší blízkosti v Ulmu, je křesťanka, která bude mít radost, když vám bude moci vyprávět o podrobnostech ze svého života víry.“ A tak na základě zprávy o vadné řadící páce v Harrisburgu, byla jedna žena v Německu zachráněna, znovuzrozena a naplněna Duchem svatým. U našeho Boha není nic nemožné, neboť on je počátek i konec a rozumí začátku i konci a všemu mezi tím.

Kdybych byl použil svého zdravého rozumu, když se nám porouchalo auto, nic by z toho nevzešlo. Vedoucí by se spokojil se stýskáním a mručením a v pondělí by vzal vůz do opravy. Ale královské děti se nespokojují jen se zdravým rozumem jako pohané.

Královské děti smějí chválit Boha za všech okolností a mít nezdravý lidský rozum, totiž Boží rozum, smysl zjevení, který za ně dělá přesčasy. Jak daleko smíme jít v důvěře k Ježíši? Jak daleko může jít Král, aby vyhověl potřebám královských dětí? Právě tak daleko, jak dalece mu důvěřujeme a jsme poslušní jeho Slovu. Nemožnosti jsou jeho specialitou.

Před chvílí jsem uzavřel smlouvu na rozsáhlý vládní projekt. U tohoto projektu jsem si byl tak jist, že jsem úplně seznámen se všemi podrobnostmi, že jsem se již nemořil četbou klauzulí tištěných drobným písmem. Smlouvu jsem podepsal. Svým podpisem jsem jakožto předseda zavázal naše společnosti k plnění stanovených podmínek.

Později jsem si pročítal ten drobně tištěný text a poznal jsem, že se nacházíme ve vážných těžkostech. Požadovalo se od nás něco nemožného. Smluvní partner nám posílal doporučené dopisy, v nichž nás upozorňoval, že bude následovat žaloba. Byla do toho zapletena vláda, vojenští inženýři, sedm podnikatelů, stovky lidí – záležitost nejvyšší priority. Trest za trestem. Neexistovala možnost vzít zpět to, co jsem způsobil. Měl jsem hrozné stavy úzkosti. Řekl jsem: „Pane, co mám dělat?“

Jako by Pán odpovídal: „Je trochu pozdě, abys ke mně přicházel s touto otázkou. Před uzavřením smlouvy ses mne neptal.“ „Pane, ty víš, že jsem byl hloupý. Vím, co se sluší, když člověk něco pokazí. Znám svá práva, výsady královského dítěte. Vím, že nebeský Otec dal svým dětem možnosti a prostor pro nápravu. Na tom, jak je využijeme, záleží pak vyřešení celé záležitosti.”

Nemohl jsem to zakrývat a říkat, že to není tak zlé. Zraňovalo mou pýchu, že jsem udělal něco, co by neudělal poslední pomocný úředník v podniku – podepsat smlouvu, aniž bych si přečetl klauzule.

Trápil jsem se dnem i nocí. Hrozilo, že ztratím téměř všechno, čeho jsem se za celý život dopracoval. Ani modlit jsem se nemohl. Satan mě stále zastrašoval: „Staneš se docela chudým, nebudeš mít ani střechu nad hlavou.“ Měl pravdu: ani stan by mi nezůstal, i ten bych si musel od někoho vypůjčit, abych měl kde žít. Bylo to nevyhnutelnou skutečností právě v záležitosti, kde jsem měl prokázat kvalitu špičkového funkcionáře. Byl to kartáč na moji pýchu. Co řekl Bůh? „Budeme-li vyznávat své hříchy, Bůh je tak věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti.“

„Pane, udělal jsem hloupost. Byla to skutečně hrubá chyba. Jak nás chceš opět vyvést z této šlamastiky? Haleluja!“

Podle zdravého lidského rozumu bych musel zůstat doma a nervovat se, až bych se zhroutil. Ale já jsem odevzdal tuto nemožnou situaci do Božích rukou a přihlásil se do duchovního kursu v Severní Karolíně. Tam mi Pán jednoho večera řekl: „Vyznávejte se jedni druhým ze svých hříchů.“ Tak jsem si stoupl před účastníky kursu a vyprávěl, co jsem udělal. Nedělal jsem to rád. Ničilo to mou představu o mně samém. Kdybych to však neodstranil, zničilo by mě to celého, nejen mou představu o sobě. Satan vyslal všechny své trapiče, kteří mi troubili do obou uší: „Skutečně jsi to udělal. Z této věci se nikdy nedostaneš. Můžeš to vzdát.“

Řekl jsem: „Boží děti se nikdy nevzdávají. Chvála Bohu! Nevíme jak nás Bůh z toho dostane, ale on slíbil, že to učiní. V padesátém žalmu řekl: Obětuj Bohu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby a vzývej mne v den soužení a já tě vytrhnu a ty mne budeš slaviti.“

Řekl jsem: „Pane, jsem rád, že ti smím vzdávat čest, neboť žádný člověk mě nemůže vysvobodit.“

A tak jsem vylíčil svou situaci několika slovy. Řekl jsem: „Bratři, nemohu se už ani modlit. Modlete se za mě.“

Seskupili se kolem mne a vložili na mě ruce. Chválím Boha za ty bratry. Potřebujeme obecenství. Kdybych je neměl, byl bych ve svém trápení zešílel. Jedna věc je radit jiným, ale druhá věc je, když v tom člověk vězí sám. A já jsem v tom tenkrát trčel. Měl jsem množství návodů a rad, jak vyjít z takové tísně, ale sám jsem se do ní dosud nedostal. Radíval jsem lidem, jak vyjít z něčeho, v čem jsem sám nikdy nebyl.

Bratří se za mě modlili v jazycích a výklad převyšoval vše, zač bych si ve svém rozumu dovolil prosit. „Pane, učiň, aby celá táto záležitost byla smazána. Jako by nikdy neexistovala.“ Byla to směšná modlitba, ale takto vyzněla. Už nebylo možné ji odvolat.

A tak jsem den za dnem čekal, že bude proti nám zahájeno soudní řízení pro porušení smlouvy. Satan mě denně popichoval: „Zítra to přijde.“ Ale nic nepřišlo. Míjely dny, týdny a konečně i roky, aniž by padla zmínka o procesu. Během této doby jsem se musel naučit stále chválit Ježíše, abych neupadl do rukou trýznitele. Nevím, co se stalo. Onen smluvní partner má stále ještě můj podpis. Má právo požadovat náhradu statisíce dolarů, ale Bůh proměnil myšlení mnoha lidí. Nemohu vysvětlit, jak se to stalo.

Podávám o tom jen zprávu. Bůh je zodpovědný. Dříve byl Bůh mým partnerem, ale už není. Od té doby, co jsem začal žít jako královské dítě, je mým představeným!

Haleluja!

Vždy znovu vidím, jak Bůh způsobuje, že svět s námi jedná jako s královskými dětmi, když následujeme jeho pokynů pro život v království: Za všechno děkovat, chválit ho za to, co se nám líbí i za to, co se nám nelíbí, protože Bůh říká: „Ze všeho díky čiňte, neboť taková je moje vůle pro vás.“ Ať nám chce starý nepřítel jakkoliv ublížit, Bůh to může použít k dobrému, když jednáme jako královské děti.

Jednoho dne jsem měl mluvit v televizi v programu Obchodníků plného evangelia. Měl jsem přednášet v 19,30 v Greenville v Jižní Karolíně. Jel jsem do Washingtonu, kde jsem měl ve 14 hodin nasednout do letadla, a pak přestoupit v Charlotte. Letadlo však ve 14 hodin nestartovalo. Nemohlo. Ještě vůbec nepřiletělo, ztratilo se někde v mlze.

Přirozenou reakcí by bylo upadnout do paniky. Řekl jsem však: „Pane, chválím tě. Už ani nevím, jak je tomu dlouho, co jsem měl naposled možnost v klidu se posadit a studovat tvé Slovo, aniž bych byl rušen.“ Tak jsem seděl na letišti a studoval Písmo. Mlha byla stále hustší. Zatelefonoval jsem tajemníkovi místní skupiny Obchodníků plného evangelia do Greenville a řekl jsem mu: „Přiletím pozdě. Ani nevím kdy.“ „Dobře, chvála Pánu,“ řekl.

Řekl jsem: „To je to nejlepší, co jsem za celé toto odpoledne slyšel. Všude okolo bylo slyšet všechny druhy hořekování a reptání.“ Bylo tam asi 200 reptáků a jeden, který chválil Boha. Byl jsem rád, že na druhém konci telefonního vedení byl ještě jeden člověk chválící Boha. To mi dodalo odvahy, abych Pána ještě víc chválil. Shodli jsme se po telefonu v tom, že chceme sloužit naplnění dokonalé Boží vůle. Nemohli jsme ovšem rozumět tomu, jak v tomto případě sloužit, ale to už byl Boží problém.

Řekl jsem: „Pane, je mi docela jedno, jestli poletím do Greenville nebo pojedu zpět do Baltimore.“ Přenechal jsem to Bohu. Celou záležitost jsem rozvázal. Cožkoli byste rozvázali na zemi, bude rozvázáno i na nebi.

Vzápětí jsem uslyšel: „Letadlo přistálo.“ Doletěli jsme do Charlotte. Když jsem vystoupil, byl jsem překvapen. Mlha byla tak hustá, že toho večera by nevylétla ani kachna. Zaměstnankyně na letišti se mě ptala: „Chcete pokračovat na Greenville?“ Když jsem přisvědčil, vysvětlila mi, že je pro mě připraveno aerotaxi – soukromé letadlo – které mě tam mělo dopravit. Ano, chvála Pánu za zvláštní péči o královské děti. To se mi nikdy předtím nestalo. Když jsem se rozhlédl, nemohl jsem rozeznat letiště, natož abych viděl letadlové taxi. Ale chválil jsem Pána dál. Když chodíme ve světle, nemusíme vidět. Když je zamlženo, musíme věřit.

Pilot vypadal, jakoby mu bylo jedno, zda svítí slunce nebo je tma. Pro něho to byl jenom další let. Slyšel jsem, že se z letištní věže ptali, jak dlouhou dobu bude potřebovat. Řekl: „40 minut od chvíle, kdy se vznesu od země.“ a po celou dobu jsme neviděli nic než vířící mlhu.

Někde pod námi bylo vedení vysokého napětí a hory, ale pokračovali jsme v letu naslepo až jsme najednou uviděli blikat světla na letišti, asi 6 metrů nad zemí. Sekretář mě očekával na letišti. Bylo 19.05.

Řekl: „Najdeme-li horu, poletíme nahoru k televiznímu vysílači. Ten je totiž také v mlze.“ Pilot si tuto trasu zaletěl na zkoušku při denním světle a domníval se, že alespoň horu by mohl najít. Horu jsme našli a sledovali jsme její bílou linii až k vrcholu. Do studia jsme přišli v 19.29. Zbývala ještě minuta času. Redakce se z toho zapotila. Udělali změnu ve vysílání. V 19.30 promluvil Dr. Bob Jones, rektor university Boby Jonese a mě přesunuli na 20. hodinu. Na tuto hodinu mě naplánoval Bůh. Mluvil jsem o darech Ducha svatého, o tom, že jazyky a uzdravování a všechny ostatní dary Ducha jsou pro dnešek. Nepostaral se Bůh o všechno? Existuje něco, co by pro Boha bylo příliš těžké?

Mám ženu, dceru a vnučku. Byl jsem pyšný na svoji ženu Ruth, dceru Lindu a vnučku Lízu, které jsme říkali Sweet Pea (sladký hrášek). Jednoho dne jsme téměř ztratili svou dceru, protože byla zcela naším majetkem. Nyní se raduji z toho, že je vlastnictvím Pána Ježíše, nikoliv mým. On může na své vlastnictví dát pozor. Chci vám vyprávět jak k tomu došlo.

Po letech modliteb a pokusů, abych svoji rodinu zachránil vlastním snažením, narazil jsem jednoho dne na Sk. 16,31: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům.“

Posledních třech slov jsem si nikdy nevšiml, jako bych je přeskočil. Domácnost jsem docela rozryl a rozvrátil. Kázal jsem jim, otloukal jsem jim Bibli o hlavu a byl jsem všeobecným rušitelem pokoje. Dělal jsem to nejlepší, co jsem ve vlastním snažení mohl a přitom jsem zcela ignoroval, že Bůh má prostředky k tomu, aby si dovedl lidi do svého království. Ale toho dne jsem dostal světlo na slova: „… a dům tvůj.“

Řekl jsem: „Pane, kdy jsi to přidal do Bible? Zde je přece řečeno, že domácím zachráněného člověka je darováno členství v rodině Krále.“

Jako bych Pána slyšel: „Samozřejmě. Na tobě je, aby sis na to činil právo každé ráno. Ale chceš-li, aby se to stalo rychle, nestačí předložit to jenom jednou.“

A tak jsem otevíral každé ráno Sk. 16,31, položil jsem na ta slova prst a držel tak, aby to Bůh mohl dobře vidět a řekl jsem: „Pane, ty jsi to řekl. Co si myslíš o splnění svého slibu?“ Zavřel jsem knihu a šel jsem za svými povinnostmi. Už nikdy jsem neřekl ani slovo svědectví své ženě nebo dceři a za několik týdnů byla moje žena spasena. Moje žena byla co se týká záchrany duše, jedna z nejtvrdších – padesátiletá episkopálka, která kdysi reprezentovala veškerý duchovní život naší rodiny.

Potom, po zachránění mojí ženy nás velmi překvapila jednoho nedělního rána naše dcera. Vstala a řekla: „Maminko, myslím, že dnes s tebou půjdu do shromáždění.“ Něco takového ve svých devatenácti letech ještě nikdy dobrovolně neudělala. Neukazovali jsme jí své nadšení, abychom ji nezaplašili.

Právě toho dne jsme měli ve sboru zvláštní událost. Kázal misionář, který se právě vrátil z misijního pole a byl plný ohně pro Ježíše. Tento mladý misionář mluvil o spasení hlasitě a jasně.

Moje dcera mu pozorně naslouchala a po shromáždění zůstala, aby si s ním promluvila. Po krátké rozmluvě s misionářem začala projevovat zájem o duchovní věci a začala s námi navštěvovat modlitební chvíle. Brzy odevzdala své srdce Ježíši. Později přijel do Baltimore Tommy Tyson, který ji přivedl k prohloubení duchovního života a celému odevzdání se Pánu.

Linda byla aktivní šermířkou a při jednom utkání se seznámila s jedním šermířským esem, studentem Námořní akademie v Annapolisu v Marylandu. Po dokončení jeho studií se vzali. Byl členem olympijského týmu. Přirozeně opustili Baltimore a Linda s ním cestovala. Pro budoucího admirála a jeho ženu to byla velká doba. Uprostřed tohoto vzrušujícího života se naše dcera stále více vzdalovala Bohu a zdálo se, že na něho úplně zapomněla. Ale když jeho prst na tobě spočívá, a když je za tebou nebeský stopař, neunikneš. Můžeš to hned vzdát. Chvála Pánu!

Tehdy jsme tuto pravdu neznali. Trápili jsme se a měli jsme o naši dceru strach. Svým strachem jsme ji svazovali. Neuměli jsme se jí pustit, a tak jsme sami způsobili většinu problémů, které se v jejím životě začaly rýsovat. Snažili jsme se uvádět věci těchto mladých lidí do pořádku, pokoušeli jsme se žít jejich život. Ale naše řešení jejich problémů se míjelo vždy cílem. Brzy byli na pokraji rozvodu.

Moje dcera nezapřela svého otce a jako řešení svých problémů si zvolila vypít roztok jedovatých tablet. Když se na to přišlo, byla dopravena do nemocnice Námořní akademie. Měla v těle dávku, která by stačila usmrtit všechny lidi ze sousedství. Lékaři si ji prohlédli a řekli: „Do rána nevydrží. Nemáme možnost jí pomoci.“

Po jednohodinové cestě ji převezli do nemocnice pro námořnictvo v Bethesdě. Tam nám lékaři řekli: „Udělali jsme všechno, co jsme mohli, ale zítřek nepřežije.“ Mluvit o modlitbě v modlitební hodině je jedna věc a modlit se za umírající dceru je věc druhá.

Tady jde skutečně o osobní věc. Nestačí typická modlitba nevěry: „Pane, uzdrav ji, je-li to tvá vůle.“ Právě tehdy nejsem ztotožněn s Boží vůlí. Chci vlastní vůli, protože když tvé dítě umírá, nemyslíš na Boží vůli. Nestaráš se o to, co chce Bůh. Přeješ si jen, aby tvé dítě žilo. Tak tomu bylo i u nás.

Nepokoušeli jsme se s manželkou klamat sami sebe ani Boha. Řekli jsme: „Pane, dělali jsme to podle sebe. Nemůžeme za to. Byla to sobecká modlitba. Pane, uzdrav naši dceru. Vysvoboď ji. Je to naše jediné dítě.“

To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Modlili jsme se špatně a nic se nestalo. Modlili jsme se podle svého rozumu, ale nerozuměli jsme ničemu. Zapomněli jsme co říká Bůh v Řím. 8,26, že nevíme jak a nebo zač bychom se měli modlit. Přehlédli jsme, že se máme modlit v Duchu, že máme nechat Ducha svatého přimlouvat se za nás. Konečně jsme to však zkusili a začali se modlit v jazycích. Přestali jsme všechno kazit tím, že bychom prosazovali svá předsevzetí a vlastní vůli.

Duch svatý se přimlouval za naši dceru nevypravitelným lkaním podle Boží vůle. Během naší modlitby v Duchu, jako by se nás Duch svatý ptal: „Za čí dítě se modlíte?“ „Za své, Pane.“

Potom jako bychom slyšeli: „Když se modlíte za své dítě, připravte se na pohřeb. Ale modlíte-li se za mé dítě, očekávejte zázrak. Co svážete na zemi prohlášením „to je moje“, je svázáno i v nebi a já pak pro vás nemohu nic udělat. Co však rozvážete na zemi, položíte na oltář a předáte mně, s tím učiním zázrak, protože jsem Bůh zázraků. Stačí když mi svou dceru dáte a uznáte, že jste bezmocní cokoliv podniknout.“ Z lékařského hlediska byla beznadějný případ. Neměla šanci přežít 24 hodin.

Věděli jsme, že jsme bezmocní a přiznali jsme to: „Pane, nemůžeme vůbec nic dělat.“ Odevzdali jsme ji jemu: „Pane, jsme rádi, že ona je tvým dítětem. Půjčil jsi nám ji na pár let a my jsme ji skutečně zkazili. Kdybychom tak nejednali, nebyla by na tom teď tak zle. Jak z toho své dítě dostaneš? Haleluja!“ V tom okamžiku se stal zázrak. Lékařská zpráva v nemocnici Bethesda obsahuje tabulku nezadržitelného a neodvolatelného zhoršení, které se náhle zastavilo. Hladina jedu přestala stoupat. Začala klesat, přestože podobné věci nikdy neustupují.

Po svém zotavení nám Linda řekla: „V kritickém bodě, když se mi věnovalo několik lékařů jsem si jasně uvědomila, že mám na vybranou mezi životem a smrtí. Zpozorovala jsem velký zájem u všech lidí, kteří vytrvale pracovali na záchraně mého života, který jsem už dále nechtěla žít. Uprostřed temného tunelu, kterým jsem procházela jsem zvolila návrat k životu, i když jsem se předtím rozhodla umřít.“

Dnes Linda chválí Boha, že jsme byli ochotni odevzdat ji Pánu. Poznala, že tím mohl Ježíš ihned zasáhnout nádherným způsobem, i když podle lékařů bylo již pozdě. Lékaři si byli jisti tím, že museli něco špatně přečíst či naměřit, a tak ji nechali ještě dalších sedm týdnů na pozorování na psychiatrickém oddělení. Nazvali to „z lékařského hlediska nevysvětlitelnou reakcí na smrtelný jed.“ Nebyl to snad zázrak? Nemohl se však stát dříve, dokud jsme Lindu nepřenechali Pánu.

Oné noci jsme ztratili dceru, ale získali jsme sestru. Té noci jsem ztratil ženu, ale získal sestru. Ona ztratila muže, ale získala bratra. Neumíte si představit ten rozdíl v našich domácích vztazích, když jsme se naučili klást jeden druhého na oltář před Ježíše: „Pane, ty jsi tomuto svému dítěti nápomocen.“ Domníval jsem se, že ona je mým majetkem a to ji téměř zničilo. Byl jsem tak šťasten, když jsem zjistil, že je královským dítětem. Král si jistě dohlédne na ty, kdož jsou jeho. Naučil jsem se nechat konat Pána. Když si činíme nároky na vlastnictví, ochuzujeme se o všechno, co bychom mohli dostat od Pána. Jsme-li jen správci svěřeného, jsme svobodnými. Haleluja!

Všichni víme, že Bůh zná mnohem více, než by se nám kdy snilo. Většinou však váháme dát mu příležitost, abychom jej více poznali a oslavili jeho jméno. Když jsem jej prosil o moudrost, aby bylo oslaveno jeho jméno, nikdy mi ji neodepřel.

Nedávno jsem dostal pozvání, abych promluvil na schůzi vědců v Trentonu v New Jersey. Všichni přítomní měli doktorát ve svém oboru. Byli to špičkoví vědci, většinou fyzikové a chemici, pracujících na různých univerzitách a ve výzkumných laboratořích.

Každý měsíc si pozvali řečníka. Témata byla rozmanitá. Podobně jako lidé, které našel Pavel v Aeropágu, měli zájem slyšet něco nového. Oblíbeným tématem byla filosofie a náboženství. Až na dva nebo tři byli všichni nábožnými pohany.

Toho večera zde bylo shromážděno v jedné místnosti asi patnáct vědců. Když jsem jim začal sdělovat některé své zkušenosti, zdálo se, že zvláště dva z nich to velmi zajímá. Důvod jejich zájmu jsem zjistil až po 10 minutách své přednášky, kdy mě jeden z nich řekl: „Vy křesťané umíte dobře mluvit, ale ke skutku máte daleko. Neděláte nic z toho čemu věříte. Já jsem pacifista a vidím to tak, že křesťané jsou podvodníci. Když máte moc měnit okolnosti, jak tvrdíte, proč třeba nezabráníte válkám?“ Jeho přítel mu přizvukoval. „Ano, kdybyste vy křesťané žili podle toho jak mluvíte, neměli bychom problémy jako války a podobně.”

A tak se stále mezi sebou bavili a já jsem viděl, že pro Boží věci bude celý večer ztracen, protože jsem na ně nestačil. Ve srovnání se mnou to byli intelektuální obři. Jeden z nich byl profesorem filozofie. Zřejmě by bylo ztrátou času, kdybych se pokoušel přesvědčit ho, protože by mě během dvou minut vyřídil.

Zatímco si přehazovali ten pacifistický a ateistický míč, začal jsem se modlit: „Pane, pokud nezasáhneš, toto setkání skončilo.“ Ostatní moji křesťanští přátelé byli podobně jako já na horké lince k nebi modlitbou v jazycích. Kdyby to pokračovalo podle zdravého lidského rozumu, museli bychom to zabalit a jít domů. Královské děti však neznají porážku. Znají jen vítězství. Víme, že se vždy setkáváme s poraženým nepřítelem a zacházíme s ním jako odborníci. Satan nemůže odposlouchávat modlitbu v jazycích.

To je pro něho španělská vesnice.

K trůnu Boží milosti dospěla úplně nepřipravená modlitba v Duchu svatém a Bůh odpověděl viděním jasným jako fotografie. Uviděl jsem něco o pacifistovi, který mluvil tak působivě, s jistotou a sebevědomím. Viděl jsem něco, co nikdo jiný o něm nevěděl, než on sám. Bůh mi dal informaci nadpřirozeným způsobem, slovo rozpoznání. Tím jsem získal převahu, ale Bůh jakoby řekl: „Ještě počkej. Nechej ho, ať napřed zaujme stanovisko. Pak zasáhneš.“ Bylo velmi vzrušující, když jsem se musel zdržovat, abych nevyprskl smíchem a čekat na správný okamžik. Nechal jsem pacifistu plavat pokud byl ve vodě. Když se zastavil aby se nadechl, řekl jsem: „Promiňte, pane, mohl bych se vás na něco zeptat?“ Byl velmi velkorysý a ochotný plnit každé přání mého srdce. On a jeho přítel si byli jisti, že postavili nádhernou stavbu proti křesťanům a zvláště proti mně.

Řekl jsem: „Tvrdíte o sobě, že jste pacifista v plném slova smyslu. Je to tak?“

„Ach ano, skutečně ano.“

„Nemůže tedy o tom být žádných pochyb. Neexistuje oblast ve vašem životě, v níž byste nemohl být pacifistou. Je to tak?“

„To naprosto souhlasí.“

„Vážený pane, nemáte náhodou ve svém domě nabitou zbraň?“ Bůh mi dal nahlédnout do skříně toho pacifisty a ukázal mi tam nabitou pušku.

Muž zbledl jako křída a začal koktat: „To nepatří k věci.“

„Ale ano, vážený pane. Patří to k věci velmi dobře, ba úplně přesně. Mluvíme přece o pacifismu. Pacifismus nemá nic, ale vůbec nic společného se zbraněmi.“ Opakoval jsem svoji otázku.

„Pane, máte doma ve skříni na chodbě nabitou pušku?“

Musel odpovědět a odpověděl „ano“, i když ne příliš hlasitě. Au! Satanova moc se zhroutila. „Pane, nejste pacifista, ale podvodník. Máte v ústech pacifismus a doma nabitou zbraň.“ Skrčil se v koutku na židli a celý večer už nepromluvil. Mluvil jsem o Ježíši a oni pod dojmem viditelného Božího zásahu poslouchali.

To však ještě není konec příběhu. Příští den zavolal ten posměvač – pacifista mému příteli, který mě doprovázel na schůzi do Princetonu. Řekl: „Bůh byl včera večer na schůzi přítomen.“

„To je zvláštní konstatování pro člověka, který nevěří v nadpřirozené dary Boží,“ odpověděl přítel. „Vím jistě, že Bůh byl přítomen, protože umím mistrně diskutovat. To mi nikdo nemůže vzít, zvláště ne nějaký inženýr Hill.“ „To je naprosto správné. Nechtěl byste však tohoto Boha blíže poznat?“ zazněla otázka.

Zanedlouho nato se tento profesor filozofie osobně setkal s Ježíšem a byl pokřtěn v Duchu svatém. Nejprve přijal Pána jako svého osobního Spasitele, ale jeho rozum mu bránil přijmout moc Ježíše, kterou by pak pomáhal z bídy druhým lidem.

Tento posměvač se stal jedním z nejmilejších bratří, které jsem kdy potkal. Když jsem se s ním příště setkal, objal mě a řekl: „Děkuji Ježíši.“

Bojovat na rovině intelektu by bylo bezvýznamné. Ani jeden člověk by se nezměnil, ani jeden by nebyl zachráněn. Některý z nich by snad řekl: „Jak nádherná zvěst!“ a já bych pak musel poznat, jakou hloupost jsem udělal, když jsem se stal středem pozornosti.

Když však někdo po mém proslovu řekne: „Jak nádherný Spasitel!“ vím, že Ježíš byl vyvýšen, aby táhl všechny k sobě.

Tedy ne mocí a silou rozumu, ne kázáním o třech bodech nebo básní, nýbrž Duchem svým přesvědčuje Pán nevěřící a činí z nich královské děti.

Jedna z věcí, za kterou jsem se naučil být vděčný, byla moje neznalost těch problémů, s nimiž jsem se ve své službě setkal. Když jsem se domníval, že něco o problému vím, předepsal bych asi špatnou léčbu. Ale když jsem byl ve své slabosti a úplné neznalosti nucen spolehnout se na Boží znalost, byla jeho síla v mé slabosti dokonalá. On dokazuje, že Boží bláznovství je mnohem lepší než lidská moudrost.

Před několika lety mě žádala skupina lékařů, zdravotních sester a techniků nemocnice v Baltimore, abych k nim přišel a přednášel. Slyšeli, že mám nějaké zkušenosti s uzdravováním. Bylo tam asi 15 až 20 lidí. Přicházeli a zase odcházeli, protože někteří z nich měli právě službu nebo byli odvoláni. Všiml jsem si však jednoho lékaře, který po celý večer neodešel a poslouchal.

Vyprávěl jsem některé ze svých zkušeností jak jsem byl uzdraven a viděl uzdravování jiných lidí. Muž, který po celý večer pozorně naslouchal mi na konci večera řekl: „Mám velmi těžce nemocnou pacientku. Myslíte, že by ji Bůh mohl uzdravit na dálku?“

Otevřeli jsme příručku Stvořitele a našli tam, že Ježíš uzdravil setníkova služebníka na dálku, aniž by ho viděl. a Ježíš řekl, že budeme činit stejné věci jako on, ba ještě větší, protože on odchází k Otci. Přijali jsme autoritu tohoto slova pro svou víru, že Ježíš ještě dnes uzdravuje na dálku. On říká: „Já jsem tentýž včera, dnes i na věky.“

Satan byl na té schůzi také a pokoušel se vzít nám odvahu a našeptal strach z neúspěchu: „Tady se hned zesměšníš,“ našeptával. „To jsou lékaři. Jakým právem jsi sem přišel, abys zde mluvil o uzdravování? Tihle lidé jsou všichni odborníci.“ Cítil jsem, jak se mi vysmívá.

Odpověděl jsem mu jako vždy: „Všechno, co říkáš souhlasí.“ Přizvukoval jsem nepříteli: „Nejsem kvalifikovaný k tomu, abych mluvil k lékařům, ale Ježíš je velký lékař a on je ve mně. Odejdi satane. Neobtěžuj mě. Jednám v záležitosti svého Otce v nebesích.“

„Jistěže Ježíš ještě uzdravuje na dálku,“ ujistil jsem toho lékaře.

„Pak bych se rád posadil na židli jako zástupce za tuto pacientku.“ To bylo vše, co řekl. Víc také nebylo potřeba. Neoznámil, jak si vnitřně stojí, zda je křesťan nebo ne. Jednoduše vyjádřil zájem o tuto těžce nemocnou pacientku a to stačilo. Ježíš uzdravoval nevěřící. Uzdravil mnoho lidí, kteří ani nevěděli, že je uzdravil. Lékař seděl na židli. Vzali jsme příručku Stvořitele a začali jsme číst Řím 8,14: „Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.“ Odevzdali jsme se Pánu tak, aby nás mohl vést Duchem svatým. Uznávali jsme, že nevíme, zač bychom se měli modlit. Byla to zcela jeho záležitost. „Pane, vezmi to do svých rukou.“

Začali jsme se modlit v jazycích, a když jsem položil ruce na lékaře, dal mi Pán vidění nervového systému, podobné rentgenovému snímku. Rentgenové snímky neukazují sice žádné nervy, ale na tomto obrázku byly vidět. Ukazovaly nervový systém vyvedený z rovnováhy. Na jedné straně těla byly nervy napnuté jako přetažené struny na houslích, na druhé straně těla byly úplně volné, bez napětí.

Slyšel jsem svoji vlastní modlitbu: „Pane, uzdrav nevyrovnaný nervový systém tohoto dítěte.“ Jakmile jsem tato slova vyslovil, byl jsem v rozpacích. Znělo to tak divně: Nevyrovnaný nervový systém. Nikdy jsem takovou věc neslyšel.

Satan si pospíšil: „Hille, teď jsi jistě udělal hloupost. Nevyrovnaný nervový systém, to přece vůbec neexistuje.“ Jeho hlasitý výsměch mi zněl v uších a nikdy nezapomenu na pohled toho lékaře plný nevole. Vypadalo to, že tu věc zcela odmítá. Ale královské děti se nemají nechat ovlivnit negativními věcmi, protože náš Bůh je Bohem zázraků, který nedělá chyby. Duch chválení mi přišel ku pomoci. Bůh nám zaslibuje oblečení chvály, když nás obklopí duch těžkomyslností. Tak jsem řekl: „Pane, já tě chválím. Děkuji ti. Jestli jsem začal hloupě, ty zůstáváš stále Bohem Vykupitelem. Jestli jsem těm znamením špatně porozuměl a nesprávně jsem se modlil, je to tvůj problém. Ty jsi mě uvedl do této věci. Ty to hned napravíš. Haleluja!“ a tak jsem byl svobodný od toho, abych se sám zatracoval.

Krátce nato jsem dostal pozvání na další schůzi. Měl jsem zrovna čas, tak jsem tam zase šel. Toho večera byl přítomen jeden mladý, právě promovaný doktor filozofie. Velmi ho zajímalo vše co jsem řekl, ale nesouhlasil se mnou.

„Zrovna tak, jak vy křesťané dokazujete, že Bůh žije, mohu já dokazovat, že je mrtev,“ řekl. Odporoval mu lékař, který zde posledně seděl jako zástupce za nemocnou pacientku. „Mladý muži mohu zde náhodou dnes večer dosvědčit, že Bůh žije. Minulý týden jsem seděl na židli místo jedné své beznadějně nemocné pacientky, za kterou byla vysílána zástupná modlitba. Den předtím jsme tři lékaři konzultovali její případ. Řekli jsme jí, že jsme udělali všechno co jsme mohli. Z lékařského hlediska se už nedalo dělat nic jiného, než odstranit větší část jejích vnitřností a voperovat umělé močovody. Operace by ji zničila, ale nic lepšího jsme jí nemohli nabídnout. Měla křeč močového měchýře, která je nevyléčitelná.“

Pak se ten lékař obrátil ke mně a pokračoval. „Když jste se modlil za uzdravení nevyrovnaného nervového systému, myslel jsem, že je to podivné. Každý lékař ví, že křeč orgánů nemá nic společného s nevyrovnaným nervovým systémem.

Když jsem pak pacientku příští den vyšetřil, zjistil jsem, že všechny symptomy křeče zmizely. Je zcela uzdravená. Mezitím jsem začal zkoumat vztah mezi orgány staženými křečí a nevyrovnaným nervovým systémem. Zjistil jsem, že jsme úplně přehlédli jednu oblast lékařského výzkumu. Hned se do toho pustíme.“ Spolehnout se na Boží moudrost místo na vlastní inteligenci – nebo na její nedostatek, je jistou cestou k obdržení požehnání. Je to součástí života královského dítěte.

Častým diskusním tématem v charismatickém hnutí je démonická posedlost. Snad si myslíš, že se tyto věci dnes nedějí. Nemám pro to žádnou teorii, jen několik zkušeností, které se shodují s tím, co jsem četl v Bibli. Když královské dítě vidí, že se Slovo Boží potvrzuje ve světě, pak ho nepřesvědčí teologie žádného člověka o tom, že si něco vymýšlí.

Před mnoha lety, než jsem se stal křesťanem, zmocnili se mé ženy démoni. Dlouhá léta byla spiritistickým médiem. Poprvé jsem se s ní setkal na vysokoškolských studiích, a to už byla hluboko zapletena do automatického psaní. Stačilo, aby držela tužku na kousku papíru a tužka začala psát slova. Mysleli jsme si, že je to prima. Fušovala do okultismu již od svých 10 let a zkoušky skládala pomocí věšteckých tabulek. Byli jsme několik let spolu, když jsem promoval. Byl jsem mladým inženýrem, který právě začínal svou cestu do světa průmyslu. Měl jsem hlavu plnou vzdělání a brzy jsem zjistil, jak málo toho umím.

Večer jsem přišel zmatený domů. Práce přesahovala moje možnosti. Když byl můj vedoucí přeložen, náhle jsem se stal hlavním inženýrem. K řešení problémů jsem neměl dostatek znalostí ani zkušeností. Byl jsem blízko zhroucení.

Jednoho večera manželka řekla: „Proč se neptáme mých „přátel“ abychom získali odpovědi?“

Nejdříve jsem nevěděl o čem mluví.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Po jídle půjdeme do obývacího pokoje a uspořádáme sezení s mými „přáteli“, víš s duchy,“ řekla. Nepotřebovala se ani dostávat do transu, tak byla vyspělá. Viděla duchy a bavila se s nimi. „Teď přicházejí,“ řekla. „Kde?“ ptal jsem se. Ona: „Ty je nevidíš?“ „Určitě ne.“ „Ani je neslyšíš?“ „Ne.“

„Ale já ano. Polož svoji otázku.“ Položil jsem tedy odborně formulovanou otázku týkající se technického problému. Manželka řekla: „Nevím o čem mluvíš.“ Pak se obrátila ke svým „přátelům“ a řekla: „Víte, o čem mluví?“ a pak řekla: „Ano, oni vědí co máš na mysli.“ Čekali jsme pár minut a oni přišli s odpovědí. Šel jsem příští den do kanceláře, vyzkoušel jsem to a fungovalo to! A tak se stalo mým pravidelným zvykem, že jsem si své problémy nosil domů. Manželka se pak doptávala na řešení svých „přátel“. Já jsem je nikdy neviděl, ani jsem je nemohl slyšet, protože moje maminka byla křesťanka, která mě postavila pod mocnou krev Ježíše. V tom byl ten rozdíl. Moje žena se praktikování okultismu široce otevřela, takže se stala cvičebním polem satanských mocností.

Po narození naší dcery se chování mé ženy podivně změnilo. Brzy začala myslet na sebevraždu. Jednoho dne mi její psychiatr řekl: „Přijde den, kdy bude ohrožovat život jednoho nebo dvou členů rodiny – mohl byste to být vy. Stane-li se to, ihned mi zavolejte.“ Ten den přišel a já jsem byl celý rok bez manželky. Měl jsem duševně chorého člověka, který byl zavřen v blázinci. Nebyla vlastně duševně chorá, byla posedlá démony. My jsme však tenkrát těmto věcem nerozuměli. Psychiatr také nic nevěděl.

Lékaři také ne, protože to byli také jen lidé se „vzdělanou idiotskou krabicí“ (= zdravým lidským rozumem). Bez Ježíše není ani ten nejnadanější, nejvzdělanější člověk nic víc než bytost se „vzdělanou idiotskou krabicí“.

Bylo to neutěšené a smutné mít malou dcerušku bez maminky. Její matka byla zavřena snad na celý život, protože si zahrávala s duchy. To dělá satan svým lidem, on je likviduje.

Ta doba přešla. Život byl bolestnou rouškou. Jeden lékař pak použil u mé ženy hypnózu a přivedl ji z její „duševní nemoci“ do poněkud normálnějšího stavu. V sanatoriu mi jeden lékař řekl, že nemoc se možná ještě později vrátí. Myslím, že ten lékař věděl něco o démonech, ale nevěděl, jak by to řekl.

Nebyli jsme křesťané. Křesťané jsou pod Ježíšovou ochranou. Přilba spasení chrání ducha křesťana před čáry a napadením zlými duchy, pokud ovšem neotevře svoji duši satanskému útoku dobrovolným čarováním nebo okultismem. A to dělá mnoho křesťanů, kteří neznají Slovo Boží. „Nevidím nic špatného na horoskopech, hádání z ruky nebo seancích,“ říkají, protože jejich „vzdělaná idiotská krabice“ nemá možnost odhalit démony – až je pozdě.

Ani my jsme neviděli nic špatného v okultních ohavnostech, protože jsme nikdy nečetli 18 kapitolu 5. knihy Mojžíšovy, abychom tomu porozuměli. Vykonával jsem vysoce kvalifikovanou práci, dokonce jsem si nechával patentovat vynálezy.

Moje „vzdělaná idiotská krabice“ měla nad mým životem dokonalou kontrolu. Přesto, že jsem mohl poukázat na své vyslovené úspěchy, byl můj život idiotský a můj duch prázdný a hloupý. Nikdy jsem nepozval Ježíše, aby vešel do mého života.

Bez Ježíše a zaměstnána okultismem zůstávala moje žena v dostřelu satana. Přirozeně, že jsme to nevěděli a neznalost nepřítele je právě to, co on má rád. V křesťanské vědě mě učili, že satan neexistuje. To je jeho trik, abys uvěřil, že satan není, že jsi dobrý, že hřích neexistuje, že nepotřebuješ záchranu. Šel jsem do spolku Unity, k Sweedenborgovi, k metafyzice, k voodooismu (čarodějnictví), do jógy a ke všem těm neutěšeným a smutným náboženstvím a kultům, ale nic z toho nemohlo moji ženu vysvobodit z „duševní poruchy“ zrovna tak, jako to nemohlo mě vytáhnout z bahna, do něhož jsem jako chlapec upadl.

Jednoho dne, asi 17 let po propuštění mé ženy z blázince jsem u ní opět pozoroval podivné chování. Agresivní sice ještě nebyla, ale poznal jsem, že k tomu mnoho nechybělo, neboť jednala podobně jako tehdy, když se nám ve třicátých letech narodila dcera.

Když jsem se jednoho dne na ni díval, viděl jsem najednou nad jejím obličejem obličej strašného démona z pekla, který byl stejně skutečný jako její obličej. Protože jsem se v těchto věcech nevyznal, vzal jsem ji k tak zvanému křesťanskému psychiatrovi.

Nikdy neslyšel o darech Ducha svatého nebo démonech. Když jsem mu vyprávěl co jsem viděl, zapomněl na moji ženu a chtěl léčit mě. Viděl jsem, že by mě nejraději hned dostal do nějakého ústavu.

Tito lidé neznají odpověď. Kam má člověk jít? Jenom na jedno místo: k Pánu.

Teprve v roce 1954 jsem se setkal s Ježíšem a on mě pokřtil v Duchu svatém a vyzbrojil duchovními dary. Postavili jsme se před démona, svázali ho a vyhnali z mé ženy. Dnes je úplně normální. Buď za to chvála Pánu Ježíši!

Tentokrát zůstane normální, protože v našem domě se už nezabýváme hrou s duchy.

Bez duchovních darů by moje žena byla dodnes agresivní. To řekl lékař. Jinými slovy nebyla by lidskou bytostí. Kdybych byl jen normálním členem baptistické církve, spokojil bych se s tím a to by bylo satanské. Jestliže teologické semináře okrádají naše mladé kazatele o znalost moci a darů Ducha svatého bez nichž nemohou likvidovat démony, je to ďábelská záležitost. Naše semináře – měli bychom jim říkat hřbitovy – poskytují jen mrtvé vědění.

V Bibli nečtu nic o speciální osvobozující službě, ale setkávám se s normálními křesťany, kteří tyto osvobozující a uzdravující služby konají a používají darů Ducha svatého, aby přinášeli Božímu lidu zdraví a dokonalost. Bez Boží soupravy nástrojů, bez darů Ducha svatého zůstáváme zaostalými křesťany – upadáme zpět do modlitby nevěry: „Pane, uzdrav ho, jeli to tvoje vůle,“ a pak voláme hrobníka.

Královské děti znají dokonalou Boží vůli z 3. epištoly Janovy, verš 2: „Nejmilejší, žádám obzvláštně, abys se dobře měl a zdráv byl, tak jako tvá duše se dobře má.“ Není tam žádné „je-li“.

Když jsme s mojí manželkou sloužili v našem obývacím pokoji jednomu psychologovi, způsobily duchovní dary jedno z největších hnutí Ducha svatého mezi mladými lidmi v Baltimore.

Tomuto muži jsem asi před 10 lety vydal svědectví, ale on nechtěl mít s tím, o čem jsem mluvil, nic společného. Řekl: „To je všechno moc hezké pro vás, ale já pracuji na své diplomové práci a brzy se stanu doktorem psychologie. Moje vzdělání psychologa a psychiatra mým potřebám dostačí.“ Řekl jsem mu tedy: „Já vás nebudu volat, zavolejte vy mě, až budete v koncích.“

Jak jsem věděl, že by to mohl udělat? Tabulky pojišťoven zaručují rozklad lidského mechanismu po překročení padesátky. Podle tabulek prožiješ ve věku 52 a půl roku, pokud zaujímáš vyšší postavení, první nervové zhroucení nebo první srdeční záchvat nebo obojí. Byl jsem k tomu na nejlepší cestě, dokud jsem se nesetkal s Ježíšem.

Asi před třemi lety mi ten psycholog jednoho večera zatelefonoval a řekl: „Mám problém.“ Odpověděl jsem: „Cože, vy máte problém? Myslel jsem, že problémy řeší lidé jako vy. Myslel jsem, že na ně máte odpovědi a nemáte problémy.“ Řekl: „To jsem si myslel také, ale teď jeden mám.“ „Co to je?“ „Strach. Před několika lety jste mi vyprávěl věci, které mě vedly k domněnce, že máte vliv u Boha. Můžete mi pomoci?“

Řekl jsem mu: „Ne, já ne, ale Ježíš by mohl. Pokud jste ochoten nechat si pomoct podle jeho podmínek – nebo je strach vašim koníčkem?“

„Ne, ne, není to můj koníček. Rád bych se ho zbavil. Už rok mi nedopřává klidu.“

Vidíš, příteli, měl jsem ho v seznamu osob, za které se modlím – aby neměl klid dříve, dokud se nesetká s Knížetem pokoje. Souhlasil, že chce tu věc provést podle Božích podmínek. Neměl jinou možnost – kromě toho, že by se to ještě zhoršilo.

Přišel do našeho domu a manželka a já jsme mu sdělili, že v Ježíši jsme nalezli vysvobození od bázně a strachu. Vysvobození z trápení a viny. Vysvobození z prázdnoty života a smutné jednotvárnosti existence bez živého Spasitele. Bolest a žal v obličeji byly dosti zřetelným znamením jeho vnitřní trýzně. „Chcete, aby vás Ježíš vysvobodil od vašeho strachu?“

On: „Nevím, zda to může učinit.“

Já: „Také jsem to nevěděl, dokud se to nestalo.“

On: „Co mám udělat?“

Já: „Proste Ježíše, aby přišel jako váš záchrance do vašeho srdce.“ Udělal to a právě v tu chvíli byl zachráněn.

Pak došel k otázce o darech, které Bůh dává královským dětem. Tak jsme na něj vložili ruce a modlili se v jazycích.

To je „dar telefonování“. „Pane, my nevíme, jak se za to máme modlit. Prosíme, pomoz nám.“ Věděl jsem, že je v něm uzavřen duch strachu. Byl to jasný obraz jeho nitra. Věděl jsem, že strach přišel od ďábla. Řekli jsme: „Satane, ve jménu Ježíše Krista tě svazujeme a vyháníme tě zpět do pekla, odkud jsi přišel. Dej ruce pryč od Božího lidu a pusť ho! Ve jménu Ježíše Krista! Amen.“

Fred seděl vzpřímen na židli a cítil, že všechno je za ním. Řekl: „Strach je pryč.“

„Tak už je to za námi, že? Nechtěl jste, aby odešel?“

„Ano,“ řekl „ale on opravdu odešel.“

„Ovšemže odešel, protože královské děti sloužily jinému královskému dítěti.“

Během večera jakoby si Fred nebyl jist, zda strach na něj zase nepřijde. Ale nepřišel, protože jsme řekli: „Pane zapečeť ho svým svatým Duchem.“ Příští večer Fred zavolal a řekl: „Pořád je pryč! Nevrátil se!“ „Což jsme mu neporučili? Neřekli jsme to starému nepříteli? Běž pryč a zůstaň pryč! Samozřejmě. Královské děti to dělají.“ Řekl: „Přál bych si Boha lépe poznat. Chtěl bych mu tímto způsobem sloužit v moci.“ Pozvali jsme ho a on k nám opět přišel. Moje žena a já jsme na něj vložili ruce a Ježíš ho pokřtil Duchem svatým.

Mluvil v nové řeči a stal se Božím dítětem naplněným Boží mocí. Měl ženu a 11 dětí a všichni byli zachráněni. Obdrželi křest Duchem svatým, byli zbaveni závislosti na drogách a všech chemických prostředcích, které člověk bez Ježíše potřebuje. Brzy začali mít vliv na život jiných dětí. Začali se scházet v malé skupině k modlitbám a studiu Bible ve sklepní místnosti jejich klubu, kam přicházeli i jiní.

Dnes je jich několik set. Scházejí se ve sborovém domě svatého Josefa každé úterý. Pryč od drog a k Ježíši. V posledních letech prožily doslova tisíce lidí setkání s Ježíšem, protože Fred byl vysvobozen ze strachu.

Moc Ducha svatého dává obyčejnému křesťanu sílu, aby šel a jednal jako Boží člověk, aby se cvičil pro něco ještě většího na věčnosti. Nevím, jak by to mohlo být ještě větší, ale on říká, že to tak bude. Vždyť to nejlepší má ještě přijít. Haleluja!

Jedno z nejfantastičtějších vysvobození, jaké jsme kdy viděli, bylo darováno jedné obrácené, Duchem svatým naplněné křesťance, která byla naprosto nepříčetná, jak se vyjádřil psychiatr a měla sklon k násilnostem. Pokoušela se kuchyňským nožem zavraždit svoji nejlepší přítelkyni a musela být dopravena do blázince. Tam to s ní šlo stále z kopce. Tělo jí oteklo na dvojnásobek původního objemu. Lékaři u ní nemohli zjistit žádnou poruchu organismu. Nakonec, po několika měsících řekli jejímu manželovi: „To nejlepší, co můžete udělat, je zapomenout, že máte ženu. Je beznadějně duševně chorá a nikdy se neuzdraví.”

Její manžel byl seniorem v teologickém semináři v Princetonu. V té době začal v tomto semináři působit Duch svatý. Ve městě byla charismatická modlitební skupina. Nejdříve se shromažďovali na univerzitě, později v prostornějším domě, který jim byl otevřen. Stovky seminaristů přijímaly křest v Duchu svatém. Začali přicházet i lidé – místní usedlíci – a z těchto setkání se stala taková domácí shromáždění, jaká jsem nikdy neviděl.

Nějakou dobu navštěvoval toto shromáždění manžel té nemocné ženy. Ale když týdny ubíhaly a stav jeho ženy se stále zhoršoval, zmocnila se ho strašná bolest a přestal do obecenství docházet. Dokonce se rozhodl vzdát se služby v semináři. Řekl: „Nejsem si jist, zda mám sloužit Bohu, který krade manželky.“ Potom, jednoho večera, když jsem byl zrovna také přítomen, přece přišel. Po shromáždění čekal, dokud většina lidí neodejde – deset nebo dvanáct ještě zůstalo – a řekl, lépe řečeno zavolal o pomoc: „Rád bych se posadil na židli modliteb za svoji ženu, za to co z ní ještě zbylo.“ Přirozeně každý se za ni už modlil. Stovky lidí, tisíce modliteb, ale jeho žena byla stále na uzavřeném oddělení. Nic nenaznačovalo, že by jediná z těch modliteb pronikla.

My jsme však neřekli: „Bratře tisíce modliteb stoupalo už vzhůru. Kvóta modliteb je už vyčerpána.“ Pozvali jsme ho, aby se posadil na židli a sledovali jsme postupně příslušná místa v Bibli. Řekli jsme: „Jestliže jsou dary Ducha svatého bezcenné, jestliže jsou jen zajímavým povídáním pro nedělní školu, pak je na čase, abychom to objevili.“ Znali jsme zoufalou situaci jeho ženy. Nevěděli jsme však docela jistě, jak a nebo za co se máme modlit. „Pane,“ začali jsme, „manželka tohoto muže je duševně nemocná.Je agresivní. Potřebuje pomoc. Lékaři říkají, že je šílená. Pane, co o tom víš, ty?“

Byli jsme vedeni, abychom šli přímo do Bible 1Kor. 12: „Pane, co se týká duchovních darů, nechceme být v neznalosti,“ řekli jsme.

Nebýt v neznalosti? Pak potřebujeme jako první dar řeč moudrosti, abychom věděli, co máme dělat. Modlili jsme se v Duchu v jazycích a dostali jsme spojení horkou linkou s nebem. Přišlo k nám slovo moudrosti: „Hledejte mé Slovo poznání, můj lide.“

„Pane, dej nám své slovo poznání. Dej nám ho svým způsobem.“ Pak jsme se znovu modlili v jazycích. a slovo poznání přišlo hlasitě a zřetelně: „Ta žena není duševně nemocná. Její jednání je ovládáno démony.“

„Dobře, děkuji, Pane.“ Lékaři, psychiatři a nejlepší specialisté řekli, že je nepříčetná. Ale oni nevědí nic o démonech. Duševně chorá? Ne, pod vládou démonů!

„V pořádku, Pane, děkujeme ti za informaci. Ale jak máme postupovat?“ „Budete k tomu potřebovat dar víry,“ řekl Pán. To je další dar, verš 9 – dar víry. „Děkujeme, Pane, za dar víry.“ Cítili jsme, jak v nás roste víra. Když prorazí dar víry, nemusíš Boha prosit v naději, že se něco stane. Je nemyslitelné, že by nechtěl vykonat to, zač pod jeho vedením prosíš. Dar víry se postaví nad každou obavu, nejistotu a úzkost. Když máš co činit s mocnostmi temnosti, potřebuješ tento dar.

„Další je dar uzdravování,“ řekli jsme. „Ta žena už nemohla být víc nemocná. Bůh říká, že příčinou její duševní choroby jsou démoni.“ Jistě jsme potřebovali dar uzdravování.

„Další dar je činění zázraků. Jestliže jsme kdy potřebovali, aby byl učiněn zázrak, tak to je teď, protože pacientka je ve státní nemocnici vzdálené 80km a my zde v domácím prostředí.“ U Boha čas nebo vzdálenost nehraje roli. Mimoto, ta žena byla v uzavřeném oddělení. Nikdo ji nemohl navštívit, aby ji posloužil, i kdyby chtěl. To však nebylo nutné. Královské děti mají nadpřirozené schopnosti, přesahující hranice viditelného světa.

„Pane, děkujeme ti za zázraky, ke tvé slávě.“

Dar proroctví. Přišlo slovo proroctví: „Chci uzdravit. Já jsem Bůh. Vysvobozuji svůj lid. Volej ke mně, povstaň a viz moji záchranu.“ K čemu je prorocké slovo? K povzbuzení a k usměrňování. K útěše. Potřebovali jsme útěchu, protože jsme začali kolísat.

Nic podobného jsme předtím ještě neprožili. Všechno bylo pro nás úplně nové. A dostali jsme proroctví, které nás potěšilo. Bůh nás ujišťoval: „Jste na správné cestě. Zůstaňte na ní. Jděte kupředu. Nezastavujte se.“ Královské děti jdou a obsazují zemi.

Haleluja!

Sláva Ježíši! Byli jsme rozrušeni a ovšem už tu byl satan, aby nám našeptával: „Maříte jen čas.“ Odpověděli jsme: „Odejdi satane! Víme to lépe. Jsme na cestě, na cestě vítězství. Teď jdeme satane. Uhni z cesty. Teď přichází královské děti.“

„Který dar je další Pane?“ Rozeznávání duchů. Můžeme vidět démony, se kterými jednáme, co dělá satan a co má za lubem.

„Pane, prosíme, řekni nám, jak se rozeznávají duchové.“

Přišla odpověď: „Jmenujte je jejich jménem.“

To je dobrá myšlenka. Ježíš to tak dělal, není-liž pravda? „Ve jménu Ježíše, vyjdi satane ze svého úkrytu.“

Hned jsem uviděl obraz, jasný jako v televizi – dva páry očí na hladině bahnité stoky – špinavá bahnitá voda. Na obou stranách rostl rákos. Bylo to tak živé, že to dosud vidím. Krokodýl, který zajal její duši, takže se pokoušela usmrtit svoji přítelkyni kuchyňským nožem. Zrovna tak, jako to dělá krokodýl.

Když jsme dále řekli: „Satane vyjdi z ní, ukaž se,“ objevil se druhý pár očí, vzdálených daleko od sebe, – oči hrocha. Krokodýl a hroch. Nebylo divu, že její tělo oteklo na dvojnásobek normálního objemu. Nebylo divu, že jednala bláznivě. Leviatan a Behemot, dva démoni, kteří ji ovládali (viz Job 40, Job 41). Jeden zabral tělo, druhý duši. Utrpení této ženy bylo zcela neobyčejné. Její tělo bylo jako balón a její duše zničená, jak řekli lékaři.

S vědomím toho, že v této situaci pro nás platí Marek 16,17, jsme byli schopni mluvit s autoritou, Boží autoritou. Řekli jsme: „Satane, ve jménu Ježíše Krista, vyjdi z ní.“

Viděl jsem, jak krokodýl vyšel na břeh a otočil se na záda, žlutým břichem vzhůru. Zasáhla ho kapka Ježíšovy krve a zdechl.

Příštího dne šel jeden člen naší modlitební skupiny, který právě nebyl přítomen v našem shromáždění a nic nevěděl o našich modlitbách do nemocnice, aby se zeptal na stav nemocné. Vrátná u stolu řekla: „Chcete ji navštívit? Můžete.“ „Navštívit ji? Myslel jsem že je…“

„Ano, ale této noci byla zcela uzdravena. Její duše je úplně v pořádku, ale její tělo je ještě oteklé.“ Šel do místnosti, kde lékaři a sestry stáli v úžasu.

Brzy nato ji navštívil jiný bratr z modlitební skupiny, vložil na ni ruce a řekl: „Buď uzdravena ve jménu Ježíše Krista!“ Otekliny těla splaskly jako propíchnutý balón. Když mi to vyprávěl, vzpomněl jsem si, že oné noci jsme nedošli až ke konci s hrochem.

Tak ten bratr dokončil, co jsme započali. Bůh způsobil úplné uzdravení ve dvou stupních, podobně jako tomu bylo u slepého v Markovi 8,23-35.

Rozlišování duchů. Rozličnost jazyků. Výklad jazyků. Bylo zapotřebí devíti darů, aby ta žena byla vysvobozena, mohla vyjít z blázince a navrátit se ke svému muži.

Sedm let je už normální. Poslední léto jsem měl výbornou možnost ji vidět a dovědět se od ní, jak ji démoni dostali pod svou kontrolu: „Nesprávné užívání jazyka,“ přiznala.

Trochu nesprávného používání jazyka při tlachání, trochu pomluv, trochu hněvu, když mluvila o jiných. Tito démoni rajtují po tvém jazyku nahoru a dolů místo ducha chval a díkůčinění. Tito služební duchové znamenají smrt nebo život, podle toho, z které oblasti přicházejí. Když máš plná ústa démonů, pak máš i plné břicho démonů. Dostanou se ti do duše, ale ducha křesťana nemohou zajmout. Řekla: „Během celé této doby jsem věděla, že jsem zachráněna, ale také to, že moje duše je naplněna zlým. V této době jsem si byla vědoma modliteb věřících. Když se některá skupina jednomyslně modlila, pociťovala jsem ulehčení. Když se přestali modlit, nabýval vrchu sebevražedný a vražedný duch. A když modlitební skupina vyháněla oné noci démony, bylo to poprvé, kdy se celá stovka křesťanů v této modlitbě sjednotila.“

Neobdrželi jsme nic, protože jsme zle prosili. Bez nástrojů Ducha svatého by ta žena byla ještě agresivní ve své duševní chorobě, nebo mrtvá. V nejbližších dnech možná vyjde článek o tomto případě v novinách Readers Digest, kam byl zaslán.

Brzy nato, co žena vedoucího semináře byla vysvobozena a zdráva, přišel ke mně muž jménem Fred a řekl: „Nejsem si jist, jestli to nebylo od Satana. Víš, zrovna tak by to mohlo být jako…“ začal rozumově vysvětlovat. Řekl jsem: „Pane, dej mu oči, aby viděl skutečnost Satanovy říše.“

Tuto modlitbu se modlil Duch svatý, protože já sám jsem to ani z poloviny tak nemyslel, jak to vyšlo z mých úst. Ale o několik týdnů později jsme s Fredem navštívili duchovní kurs uspořádaný v Baltimore bratry naplněnými Duchem svatým.

Jeden z nich řekl: „Byl jsem obtěžován jistým nečistým duchem. Můj rozum je plný nečistých myšlenek a potřebuji vysvobození.“

My tři, ten bratr, Fred a já jsme odešli do modlitební místnosti. Vložili jsme na něj ruce a Boží moc se tak silně projevila, že jsem otevřel oči. Viděl jsem vycházet z jeho nohavice, přes špičky bot velké černé chlupaté zvíře. Pak to běželo po podlaze a v okamžení to zmizelo. Když bylo po modlitbě, byl ten muž viditelně svobodný. Jásal radostí. Fredovy oči bloudily po podlaze, ale já jsem úmyslně nic neříkal. Nechtěl jsem mu něco vsugerovat. Řekl jsem: „Co je s tebou?“ Řekl: „Viděl jsi to?“

„Co?“ Nechal jsem jej, aby vyprávěl od začátku. Vyprávěl mi to přesně tak, jak jsem to viděl sám. Ten muž od té doby už nikdy nepochyboval o skutečnosti satana. Bůh odpověděl na moji modlitbu. Fred viděl démona.

Ovládal ten démon dlouho bratra? O to se nestarám. Zbavil se ho. To je lepší než teologická argumentace. Chvála Bohu, že nám žehná i přes naši ubohou představivost. Moc nepřítele je reálná, ale moc živého Boha je ještě větší. A královské děti k ní mají rychlý přístup.

Je to snad přehnané? Možná, že to tak zní. Pro mě jako vědeckého pracovníka to zní jako nejlogičtější, nejnádhernější, nejmoudřejší opatření, které Bůh mohl učinit. Připoj se k jeho týmu, jdi a buď odpovědí nad problémy světa.

Mladí lidé dnes chtějí realitu. Toto je realita. Skutečná moc měnit život, žít vítězně. Tak jedná královské dítě v Boží moci. Kolem tohoto se všechno točí. Nemocné uzdravujte! Ďábly vymítejte! Čiňte zázraky, které činil Ježíš a ještě větší, protože odešel k Otci! Normální křesťanský život znamená činit nadpřirozené věci. Jsme zvyklí jenom na smutné, monotónní, vlažné křesťany, kteří tím činí Bohu bolest, a domníváme se proto, že podobné zkušenosti jsou nenormální.

Suma normálního křesťanského života je shrnuta v posledních verších Markova evangelia. Ježíš tam říká: „Jděte do celého světa, přinášejte ovoce. Kažte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen. Kdo neuvěří, bude zatracen. Ty kteří uvěří, budou doprovázet tyto znamení: první znamení je: v mém jménu budou vymítat ďábly. Satane vyjdi ven a zůstaň venku.

„Budou mluvit novými jazyky.“ Připojte se na horkou linku k nebi a zůstaňte tam. Začněte Boha každého času chválit. „Hady budou brát do ruky a jestliže by co jedovatého pili, neuškodí jim to. Na nemocné budou vkládat ruce a oni se uzdraví.“

Když to Pán učedníkům řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl na pravici Boží. Oni pak vyšli a všude kázali. Pán s nimi působil a jejich slova potvrzoval znameními. To je přece jasný návod. Jednej tak. Buď královským dítětem 20. století! Král své instrukce ani svoji povahu nezměnil.

Často říkám: „Pane, ukaž, že stačíš na tuto situaci. Ukaž, že můžeš zvládnout i tento nepořádek. Pane, vypadá to pro mě hrozně a kdybych měl posuzovat věci podle vnějšího zdání, musel bych to hned teď vzdát. Ale já se řídím tvým slovem, že ve mně chceš způsobit chtění i činění tvé dobře libé vůle.“ Když Pánu všechno odevzdám, dá mi k dispozici svou moc, aby se nový život mohl skrze mě projevit a posloužit k životu i jiným.

Proč se to neděje častěji? Proč křesťané nevedou vítězný život? Existují důvody, překážky, abychom neobdrželi všechno, co Bůh pro nás má. Tyto překážky nazýváme barikádami.

Bůh mi ukázal tři hlavní barikády, které brání vylití jeho moci: nesmiřitelnost, netrpělivost, nevěra. Tyto závory mohou zadržovat působení Boží moci v životě služebníka, nebo těch, jimž chce sloužit.

Brzy po mém uvěření a křtu v Duchu svatém jsem si stýskal, že Bůh nepoužívá mé služby mocnějším způsobem. Když jsem Pána prosil, aby mi ukázal, v čem to spočívá, ukázal mi jedno místo Písma svatého u Matouše, kde Ježíš řekl: „Když přinášíš dar na oltář a vzpomeneš si, že tvůj bratr proti tobě něco má, jdi a ještě než budeš svůj dar Bohu obětovat, smiř se s bratrem.“

Věděl jsem, že v mém životě byl rozbitý vztah, za nějž jsem nesl odpovědnost. Tento zmatek, který jsem způsobil, zamlžil mé signály a pošpinil můj přijímací aparát. Nemohl jsem slyšet, co Bůh říká, protože jsem byl příliš zaměřen jen na vlastní vlnovou délku.

Jednoho rána – před mým zachráněním – jsem se v alkoholovém opojení, v hrozném stavu dostal z postele, jako obvykle a viděl jsem na toaletním stolku ležet účet od lékaře. Byl to pro mě nepříjemný okamžik. Moje žena to tam neměla dávat. Po přečtení účtu mě popadl vztek. Sáhl jsem po telefonu a řekl jsem doktorovi, že je podle mého názoru darebák a ještě spoustu jiných věcí, z nichž žádná nedělala čest jemu ani jeho povolání. Úplně jsem ho vyřídil. Skončil jsem slovy: „A i kdybyste žil tisíc let a já tisíc let, tento účet vám nikdy nezaplatím.“ Praštil jsem sluchátkem. Spálil jsem za sebou mosty.

Čas šel dál. Byl jsem spasen. Setkal jsem se s Ježíšem. Začal jsem chodit v tomto životě podle Ducha.

Lékař bydlel jen o pět nebo šest domů dál v jednosměrné ulici. Ať jsem šel kamkoliv, vždy jsem musel projít kolem jeho domu. Na druhé straně ulice bylo prázdné stavební místo, a tak jsem vždy otáčel hlavu a hleděl na to zaplevelené místo, až jsem z toho dostal křeč do šíje. Nechtěl jsem ho vidět, když byl zrovna venku, protože mě rozčiloval. Nechtěl jsem být postaven tváří v tvář skutečnosti, že jsem se vůči němu zachoval jako pravý pohan. Sám jsem byl příčinou potíží, kterým jsem se chtěl vyhnout.

Když mi Pán ukázal uvedené místo v Písmu, řekl jsem: „Pane, to je chyba tisku. On by měl přijít za mnou. Mně bylo ublíženo. Mimoto je to dávno pryč, zapomenuto.

Z dalších diskusí by nevzešlo nic dobrého.“ Avšak Bůh nedbal na moje usilovné uvažování, svá slova v tomto verši nezměnil, nepřizpůsobil je mému způsobu myšlení a mně bylo stále hůř.

Jedné noci na mě má vina tak těžce dolehla, že jsem nemohl myslet na nic jiného, než na jméno onoho lékaře. Pokaždé, když jsem se začal modlit, Bůh obrátil moji pozornost na něho. Přinášíš-li své dary k oltáři, zaujímáš-li postoj modlitby a úcty k Bohu, pak první jméno, které si uvědomíš, patří člověku, se kterým máš narušené vztahy. Zloba blokuje příchod nebeského království do tvého života. Pokud o této barikádě víš, jsi povinen s ní něco udělat.

V tu noc, kdy na mne těžce dolehla vina, jsem řekl: „Dobře, Pane, půjdu. S tvou milostí chci jít do jeho domu a uvést věci do pořádku.“ Šel jsem kolem těch pěti domů, jakoby to bylo pět mil. Vzdálenost byla příliš krátká, než abych jel autem. Musel jsem tam jít a věděl jsem, že všichni sousedé se na mě dívají a říkají: „Viník už jde.“

Byl jsem si své viny tak vědom, že jsem si byl jist tím, že každý šeptal: „Tam jde ten hříšník. Teď jde a vyzná to.“

Satan mi chtěl hodit klacek pod nohy. „Není to zapotřebí abys tam šel a omlouval se mu. Vždyť nemusíš.“ „Samozřejmě, že nemusím,“ přizvukoval jsem mu, „mohu umřít, aniž bych se omluvil. Mohu uschnout. Mohu si také vybrat, že moje modlitby nebudou vyslyšené. Mám mnoho možností volby, ale všechny jsou druhořadé, nebo na třetím či čtvrtém místě. Nejsou nejlepší. Královské děti chtějí nejdřív to nejlepší. Bůh to chce také a já to nechci jinak, než Božím způsobem.“

Zaklepal jsem na dveře. Žádná odpověď. S ulehčením jsem si zhluboka vydechl a ploužil jsem se zase domů. Potřeboval jsem několik týdnů, abych nabral odvahu a dostatek milosti jít tam podruhé. Tentokrát otevřela dveře jeho žena a řekla: „Lékař není doma.“

Potřetí jsem se cestou modlil: „Pane, jdu, ale ty musíš zařídit vykonání.“

Opět jsem zaklepal na dveře, když tentokrát otevřel dveře on, třásl jsem se. Byl trochu vyšší než já a podíval se na mě shora, jako bych byl obtížným červem. Byl mladší než já a jistě i rychlejší. Očekával jsem ránu do nosu. „Pane,“ šeptal jsem, ”nemám co bych tomuto muži řekl. Dej mi slovo moudrosti.“

Podíval se na mě a zeptal se: „Co si přejete?“ Právě tak, jak jsem si to představoval.

„Doktore,“ řekl jsem, „rád bych šel dál a promluvil si s vámi.“ „Nemám vám co říct,“ odpověděl a chystal se zavřít dveře. Strčil jsem nohu mezi dveře, jako podomní obchodník s koberci. Musil jsem se dostat do domu toho muže – a pak Pán vložil slova do mých úst.

„Doktore,” řekl jsem, „nejsem člověk, který by zde přednášel omluvy vůči vám, nebo někomu jinému, ale toto je věc mezi Bohem a mnou, takže oba oceníme, když mě pustíte dovnitř.“

To nebyla má slova. Bylo to slovo moudrosti přímo z nebe, jediná slova, která mi mohla zjednat vstup do tohoto domu. Měli jsme dobrý rozhovor. Zaplatil jsem účet a vyznal jsem mu, že jsem byl opilý a řekl mu spoustu nepříjemných věcí. Už jsem si nebyl jist, co jsem všechno řekl. Ale nyní jsem přišel, protože jsem se stal křesťanem – setkal jsem se s Ježíšem. Začal jsem žít novým životem, chci se zbavit veškeré špíny ze svého starého života a napravit všechny narušené vztahy.

„Domníval jsem se, že máte těžkosti kvůli pití. Kdyby měli lékaři poslouchat všechno co jim lidé řeknou, tak by se mohli vzdát služby nebo jít do blázince,“ řekl. Pak se na mě zpříma podíval, tentokrát už bez hněvu a řekl: „Co se týká odpuštění, je celá záležitost zapomenuta.“ Pak jsme si potřásli rukou. Když jsem opustil dům lékaře, byl jsem smířen s Bohem, protože jsem byl smířen s lidmi. Můj modlitební a duchovní život šel rychle kupředu. Dokud jsem se však nešel smířit, byl zamčený a umrtvený. Lekci odpuštění jsem však musel dostat víckrát. Bůh nás vede od lekce k lekci, až se konečně naučíme, co musíme vědět, abychom mohli být jako královské děti užiteční.

Asi před 14 lety mě Bůh poslal na konferenci jedné významné organizace pro probuzení laických pracovníků ve východní Pensylvánii, abych je seznámil s Ježíšovým křtem, křtem v Duchu svatém. Účastníci konference byli většinou lidé z jedné denominace, kteří o těchto věcech nikdy neslyšeli. Podobně jako já, když jsem se zpočátku připojil k baptistům. Avšak během let prožily stovky křesťanů setkání s Ježíšem jako křtitelem v Duchu svatém. Tehdy mě však představenstvo naší církve vypískalo.

Když jsem byl asi 7 let členem církve, zakázali mi navštěvovat všechna nehlášená shromáždění. Oznámil jsem jako nábožný pohan své námitky a odešel domů hněvat se pod břečťan (v novém překladu skočec; Jonáš). Řekl jsem: „Pane, sešli z nebe oheň a spal tu hromadu pěstitelů bavlny.“ Litoval jsem se. Hořel jsem. Napsal jsem rozzlobený dopis, který by i ďáblu učinil po právu, tak byl ostrý. O několik dní později jakoby Pán ráno říkal: „Skutečně urazili tvé city, že?“

Řekl jsem: „Jistě, Pane.“ Myslel jsem, že mě chce v mém sebelitování povzbudit. Ale ne, místo toho se zdálo, že říká: „Jednali s tebou skutečně špatně, není-liž pravda? Ale se mnou jednali stejně. Může služebník očekávat lepší zacházení než Mistr?“

Byl jsem trochu zahanben a řekl jsem: „Ne, ne, Pane.“

Zdálo se jakoby říkal: „Ubili tě a nechali tě ležet mrtvého?“ „Ne, ne.“ „Utrpěl jsi ztroskotání lodi?“ „Ne.“ „Rozřezali tě pilou?“ „Ne, Pane, byl to jen takový pocit.“ „Byl jsi uvržen do vězení?“

Procházely mi myslí věci, které musel vytrpět Pavel. Nic z toho se mi nestalo. Zdálo se, že Pán říká: „Sloužíš jim nebo mně?“ „Tobě, Pane.“ „Dobře, tak tam běž zase a nechej se ještě párkrát vyhodit.“ Podruhé už to tolik nebolelo. Pak mě Pán řadu let dal v této věci volnost. Ale před rokem jsem tam musel jít znovu, protože jsem byl ještě zraněn. Rána se musí léčit tam, kde vznikla. Tímto nemocným místem, kterým byl narušen vztah ke křesťanským bratřím, byl blokován můj duchovní růst. Musel jsem jít. Tím, že jsem se za ně modlil, nebyly věci uvedeny do pořádku. Musel jsem jít nazpět k prameni.

Toto je základ v celém životě. Bezpráví, které jsem někomu způsobil, musím odstraňovat na místě jejich vzniku. Ve Zj. 2,5 Duch svatý praví: „Běž nazpět tam, odkud jsi vypadl, kde jsi byl „odfouknut“ a začni ještě jednou.“ Když stojíme na modlitbě u oltáře a myslíme na někoho, kdo proti nám něco má, musíme svůj dar nechat na oltáři, uvést věc do pořádku, vrátit se a obětovat svůj dar. Máme naději, že na zpáteční cestě budeme uzdraveni, protože uzdravení nastane, když jdeme a napravujeme. Věděl jsem, že bych tam měl jít, ale nechtěl jsem. Položil jsem proto rouno: „Dobře, Pane, chci jít, když mi pošlou osobně napsané pozvání k týmové spolupráci.“ Věděl jsem, že se to nemohlo stát, protože mé jméno bylo na černé listině.

Ale někdo udělal hloupost – a já jsem pozvání dostal.

Nepřál jsem si, aby Pán moji podmínku poctil splněním. Teď jsem tam však musel jít. Nebylo vyhnutí. Nemám rád, když mě vyhazují z křesťanského sboru za přítomnosti 50 nebo 60 bratří. Zraňuje moji pýchu, když si mě lidé neváží. Ale má přání a odpory se musí dostat pod nohy, musí být pošlapány. Vítězství muselo být dosaženo v místě, kde začala potíž.

A tak jsem jednoho pátečního odpoledne jel na konferenci vzhůru do hor. Bylo pozváno asi osmset lidí a plánovaná účast šestset lidí. Ale bylo tak nádherné počasí, že přijeli skoro všichni, včetně mě. Když jsem přišel do evidence, prolistoval kamarád konající službu seznam rezervovaných míst a řekl: „Lituji, ale vaše jméno v seznamu není.“ Představoval jsem si, že moje jméno bylo omylem vyškrtnuto z ubytovacího seznamu.

„Dobře, chvála Pánu,“ řekl jsem hlasitě.

„Co jste říkal?“ ptal se. Byl asi nováčkem, a když jsem větu opakoval, myslel jsem, že porozumí. Řekl: „Ano, chvála Pánu – za nic.“ „Ne,“ odpověděl jsem, „chválím jej za neviditelný pokoj (místnost). Bůh mi obstará místnost, jestli mě tady chce mít.“

Postavil jsem se stranou, abych počkal a viděl, co Pán bude dělat. Mluvil jsem k němu dál o tom, jak věc vidím.

„Pane, teď bych velmi rád zase odjel, pokud se o mě nepostaráš.“ Myslel jsem, že se mohu s dobrým svědomím přestat věcí zabývat. Téměř jsem doufal, že nebude žádný volný pokoj. Tak jsem čekal a uprostřed zmatků tak zvané registrace jsem Pána chválil a velebil. Bylo zde křesťanů v šesti řadách, kteří volali po ubytování. Nebylo dost místa ani pro ty, kteří byli zapsáni v seznamech. Když jsem jim naslouchal, znělo mi to jako hlasy pohanů. Reptali, zlobili se, stěžovali si, žvanili, bez dobré vůle, zlostně.

„Jel jsem přes 800 km a vy nemáte pro mě pokoj.“

„To mi přece nemůžete udělat…“

„Činím vás zodpovědným…“

Řeč pohanů.

Uprostřed toho chaosu jsem stál a říkal: „Děkuji, Ježíši, chvála tobě, Pane. Nevím, kde je můj pokoj, ale ty to víš. Teď postel nepotřebuji. Stála mi v cestě. Ve tři hodiny odpoledne bych přes ni jen padal. Potřebuji ji později ke spánku, ale teď ještě ne. Ale měl bych pro sebe rád pokoj, abych se tam mohl pořádně umýt. Zůstanu zde stát a budu tě chválit, dokud se něco nestane. Buď mě vyhodí, nebo dostanu pokoj. Podle tvé vůle, Pane.“ Víš, jak dlouho to trvalo? Sledoval jsem čas – 20 minut. Stál jsem uprostřed toho hlučícího davu křesťanů, kteří mluvili jako pohané. Neslyšel jsem, že by někdo kromě mě Pána chválil. Hleděli na mě, jako bych měl tři hlavy. Postavili se kolem mě do širokého půlkruhu. A to byli znovuzrození bratří. Oni zastupovali svou věc se zdravým lidským rozumem, kdežto já jsem zastupoval Boží věc duchovním způsobem. Stále jsem chválil Pána: „Děkuji, Ježíši. Haleluja! Buď Bohu čest! Jsem královské dítě!“

Jak jsem tak stál, razila si ke mně cestu žena s obálkou v ruce. Šla přímo ke mně jako poštovní holub. Já jsem ji neznal, ona neznala mě. Podávala mi obálku a zeptala se: „Potřeboval byste moje rezervované místo?“ Řekl jsem: „Nepotřebujete je?“ Zavrtěla hlavou: „Můj muž právě volal a říkal, že nemůže přijet. Rezervovali jsme dvoulůžkový pokoj, ale já se ubytuji u přítelkyně. Můžete ten dvoulůžkový pokoj mít.“

Dobře, Haleluja! Čest a chvála Ježíši! Prosil jsem Pána o jednolůžkový pokoj, dal mi dvoulůžkový, protože věděl, že dnes o půlnoci bude v této místnosti 23 lidí, aby obdrželi křest v Duchu svatém. To bylo v pátek v noci. V sobotu večer skupina řekla:

„Můžeme si udělat ještě jedno shromáždění?“

„Ovšem,“ odpověděl jsem. Jsem připraven vyvyšovat Ježíše. Šli jsme tentokrát do klubovny, která mohla pojmout 150 lidí. Když jsem tam kolem půlnoci šel, řeklo mi pár členů představenstva církve: „Plánujete na dnešní noc jedno z těch shromáždění?“

Řekl jsem, že ne a vůbec jsem nelhal. Nikdy neplánuji shromáždění. Ale někdy ho svolá Pán a požádá mě, abych byl přítomen. Byli trochu podezíraví: „Chcete se jednoho zúčastnit?“

Řekl jsem: „Ano, zrovna tam jdu.“

„A nezakázali jsme vám, abyste to dělal?“

Souhlasil jsem: „Jistě, právě tak jste mi to řekli.“

Jedna z žen se pousmála a jakoby chtěla vyzkoušet moji schopnost logicky myslet, otázala se: „Tedy tam také nepůjdete, že ano?“ Její úsměv rychle zmizel, když jsem řekl: „Samozřejmě tam jdu. Když mě někdo prosí, abych sdělil své zkušenosti s Ježíšem, vždy mě tam najdete. Proč nejdete také?“

Řekla: „Přijíždíte sem každý rok a zanecháváte nám tu hromadu vraků plných citů, které pak musíme napravovat.“

Řekl jsem: „Proč nejdete také sestro, abyste poznala, jak děláme vraky plné citů?“

„Ó ne, to bych nemohla.“ Tato sestra je naplněná Duchem, ona i její manžel, který je místním kazatelem, přijali oba křest v Duchu svatém. Bylo jim to nepokrytě vytýkáno představenstvem církve. Zapírají přijatou moc. Ale to je jejich a Boží problém – ne můj. Můj problém je radovat se, sloužit Ježíši a ne nějakému představenstvu církve.

Přišlo asi 150 lidí. Asi 100 lidí obdrželo to, kvůli čemu přišli, protože Pán je vždy laskavý. Když přijdeš k prameni, on dá vždy své ovci vodu. Haleluja!

Následující ráno, při snídani, ve velké jídelně za mnou byl představenstvem církve vyslán jeden muž, který mě požádal, abych odcestoval. Ale bylo pozdě. Škoda už byla způsobena. Haleluja! A Pán se oslavil. Nebyla už ve mně žádná hořkost. „Jsem připraven, Pane. Ty jsi zde vykonal své dílo. Půjdeme dál.” Když jsem šel dolů ke své chatce, abych si sbalil věci a odjel, viděl jsem přibližovat se dvě sestry, které ještě chválily Boha v jazycích. Uslyšel jsem jak Duchu Boží říká: „Dám ti pohany za dědictví.“

„Haleluja! Chvála Bohu! Nepotřebuji to už, ale ty to Pane, vykonej. Královské děti se nikdy nemohou nasytit tvé slávy. Jsou vždy ochotné k tomu, abys byl znovu oslaven.“

Zastavil jsem se a všichni tři jsme se radovali. Pak jedna z těch sester, která minulou noc přijala křest, ani do postele se nedostala – upozornila: „Právě přichází moje sousedka, hinduistka z Indie.“ „To je pohanka,“ řekl Pán.

Pohovořili jsme s ní trochu a ukázalo se, že vůbec nevěděla, že Bůh má první jméno Ježíš. Potěšilo ji, když se dověděla, že je možné Boha tak poznat. Když jsme ji po několika minutách opouštěli, byla nebeská sláva na jejím obličeji a chválila Ježíše.

Pohané jako vaše dědictví. Bůh vždy dodrží své slovo. Bůh vždy jedná a jedná tím více, čím jsou královské děti ochotnější nechat se jím použít, aby se uskutečnilo nemožné. To činí život napínavým dobrodružstvím. Nikdy není dlouhá chvíle. Vždycky se radujte. Neustále se modlete. Ze všeho díky čiňte, neboť to je vůle Boží při vás.

Přinášejte Bohu vždycky oběť chvály. To je ovoce vašich rtů. I když to tak vůbec necítíš, řekni: „Pane, chválím tě. Děkuji ti, Ježíši, jen z jednoho důvodu: protože jsi řekl: to čiň!“ Nepřestaň mu děkovat. Nepřestaň ho chválit.

Co potom, když budeš vyhozen? Běž nazpět a nechej se vyhodit ještě jednou. Ježíš řekl: „Když jsi v mém týmu, nikdy nevyhraješ soutěž oblíbenosti, ale odměna bude stát za to.“ Obrať se k němu onoho dne a slyš jak říká: „Dobře jsi to udělal, dobrý a věrný služebníku, ne dokonalý, ne moudrý služebník, žádné vysoké zvíře, nýbrž věrný služebník. V několika věcech jsi byl věrný – odvážil ses chválit mě tváři v tvář temnosti. Teď máš kondici, teď máš trénink. Mohu ti tedy svěřit další věci.“ Všechno se točí kolem toho, abychom se procvičili v chození ve víře.

Jak dlouho musíš studovat jednu lekci? Dokud ji neumíš. Jak dlouho budeš mít zvláštní problém? Dokud pro tebe nepřestane být problémem. A když pak odejde, budeš ho pohřešovat, protože byl skutečně dobrým přítelem. Jak dlouho musíš mít svoji nepříjemnou tchyni vedle sebe? Jen tak dlouho, dokud ji potřebuješ. Až její službu nebudeš potřebovat, odejde, a pak ji pozveš, aby zase přišla. Sláva, Pánu!

Potřebujeme se navzájem v tom stavu, ve kterém jsme. A když jsme se naučili stále se radovat, bez přestání se modlit, za všechno děkovat, pak se náš pohled pozvedne, abychom viděli, co Bůh pro své děti připravil. Musíme vidět nadprůměrným způsobem nazírání a víc než obyčejné věci. Musíme nechat jeho způsob myšlení pracovat v naší nádrži myšlení, abychom viděli věci z Božího hlediska. V každé situaci musíme říkat: „Pane, co je v tomto pro tebe“ a ne „co z toho budu mít já?“ „Pane, jaký účel to má pro tebe? Vím, zde je čest a sláva pro tebe, růst pro mě a požehnání pro tvoje děti.“

Vzhůru! Vejděme do země a obsaďme ji. Vezmi jako dědictví království, které je pro tebe připraveno. Žij jako královské dítě!